Hana Tkadlecová si sotva sundala kabát a už si svou dceru pozorně prohlížela. Měla o Natálii starost, i když už dávno nebyla malá holka. Vystudovala vysokou školu, vdala se, a kdo ví – možná se brzy dočkají i vnoučete. Pro matku však zůstávala především dítětem, které je třeba chránit.
„Co je tohle?“ zarazila se náhle a přešla k radiátoru, pod kterým stála objemná miska.
„Prosakuje,“ povzdechla si Natálie. „Až přijde výplata, zavolám instalatéra.“
Hana si přejela prstem po zašlé barvě topení. Rez byla patrná, ale na dotek bylo všechno suché. „S topením nejsou žerty. Radim by měl přispět, ať se to opraví co nejdřív.“
Natálie jen pokrčila rameny. O jejich domácích pravidlech, podle nichž si každý hospodařil jen se svými penězi, se jí mluvit nechtělo. Místo toho rychle obrátila řeč jinam a nabídla matce čaj.
Následující den se rozhodla zajít za Šárkou Marekovou, kamarádkou ze střední školy. Poslední tři roky před maturitou seděly v jedné lavici, pak spolu nastoupily i na stejnou fakultu. Jenže Šárka se vdala o rok dřív a už měla malou dcerku, která se teď batolila po obýváku a snažila se postavit na vratké nožky.
„Počkej chvilku,“ usmála se Šárka a sáhla po telefonu. „Jen něco zařídím.“
Natálie mezitím fascinovaně sledovala dítě pod stolem.
„Už jdeš z práce? Stav se prosím tě v obchodě,“ říkala Šárka do sluchátka. „Kup nějaké ovoce a něco sladkého, Natálie je u nás na návštěvě… Ano, přesně tak.“
Když zavěsila, Natálie se zvědavě zeptala: „A on to opravdu přinese?“
Překvapilo ji, jak samozřejmě kamarádka požádala manžela o nákup, který se netýkal jen jí samotné.
„Jasně že jo. Hned tu bude. A pojď, něco ti ukážu.“
V ložnici otevřela zásuvku a vytáhla malou krabičku. „Podívej, co mi koupil!“
Uvnitř ležel jemný stříbrný náhrdelník. Natálie zatajila dech. „To je nádhera! Můžu si ho zkusit?“
Šárka přikývla a pak s úsměvem vytáhla ještě další balíček. „A tohle jsem pořídila já jemu.“ Z balení vyskočil skládací deštník. Stiskla tlačítko – s hlasitým lupnutím se rozevřel. „A takhle se zase zavře!“ Deštník se prudce složil.
„To je dárek k narozeninám?“ podivila se Natálie.
„Kdepak. Blíží se jaro, budou deště a ten jeho starý už sotva držel pohromadě. Viděla jsem tenhle, tak jsem ho vzala.“
Natálie si zamyšleně povzdechla. Kdy naposledy dostala od Radima něco jen tak? Nemohla si vzpomenout. A sama mu také nic nekupovala – vždyť se přece dohodli, že každý utrácí výhradně za sebe.
Asi po dvaceti minutách se ve dveřích objevil Šárčin manžel. V ruce držel tašky s nákupem a jednu květinu.
„To je pro mě?“ zarazila se Natálie.
„Máš ráda chryzantémy, ne?“ usmál se.
Byla to pravda. Jejich vůni milovala odjakživa a vydržely dlouho svěží. Znovu ji překvapilo, že muž bez váhání utratil peníze i za květinu pro ženu, která nebyla jeho manželkou.
Celý týden potom nad tím přemýšlela. U Šárky žádná přísná pravidla neexistovala. Když bylo něco potřeba, prostě to koupili. Pokud chyběly peníze, jeden z nich si vzal půjčku a po výplatě ji splatili. Nepočítali, kdo za co utratil víc. A hlavně – působili spokojeně. To se o jejím manželství říct nedalo. Přistihla se dokonce, že kamarádce trochu závidí, ale hned si připomněla, že každá rodina funguje jinak.
O týden později slavila narozeniny. Nejprve chtěla pozvat bratra Víta Kučeru a sestru na večeři domů, ale nakonec zvolila restauraci. Radim se o jejím plánu dozvěděl a bez jakékoli domluvy přizval i svou sestru Vendulu Veselýovou.
Večer se vydařil – hrála živá hudba, tančilo se a konverzace plynula lehce. Vít vyprávěl o pracovních plánech, zatímco Radim vyzvídal od švagra podrobnosti o jeho zaměstnání. Vendula spíš mlčela, popíjela víno a sledovala ostatní.
Když se oslava chýlila ke konci, Natálie si zavolala číšníka. „Prosím dva účty,“ požádala klidně. „Jeden zvlášť pro tady pána a dámu,“ ukázala na Radima a jeho sestru.
Radimovi vyletělo obočí vzhůru. Natálie jeho pohled zachytila, ale tvářila se naprosto vyrovnaně. Svou část bez řečí zaplatila a zavěsila se do sestry.
Doma však následovala bouře.
„Co to mělo znamenat?!“ vyštěkl.
„A co je na tom divného?“ opáčila nevinně. „Máme přece oddělené finance. Ty se staráš o sebe, já o sebe a o své hosty.“
„Ztrapnila jsi mě před rodinou!“
„Uklidni se,“ odvětila tiše. „Ta pravidla jsi nastavil ty. Mimochodem, mohl jsi klidně zaplatit i za mě. Byly to moje narozeniny.“
Radim oněměl, ale bylo vidět, že ho její slova zasáhla víc, než by přiznal.
A znovu si vybavila Šárku, jejího muže i jejich malou dcerku. Přemýšlela o jejich bezprostřednosti a o tom, že mezi nimi nestojí žádné účetní tabulky.
O měsíc později Natálie úspěšně složila další profesní atestaci. Povýšili ji, přesunuli do vyššího patra kanceláře a zvedli jí plat. Byla nadšená. Konečně si mohla dovolit vyměnit starou televizi za modernější model a dokonce si pořídila i několik dalších věcí, o kterých už dlouho přemýšlela.