Radimovi poklesla brada ještě víc. Několik okamžiků na ni jen nevěřícně zíral, jako by se snažil pochopit, co to vlastně slyšel. Pak se mu v očích objevil vztek.
„To je přece povinnost manželky,“ procedil skrz zuby.
„Manželky,“ zopakovala Natálie důrazně a schválně to slovo protáhla. „Jenže manželka existuje tehdy, když má doma manžela. A já tu žádného nevidím. Takže, milý Radime, žádné manželské služby se konat nebudou. Pokud o něco stojíš, budeš si muset zaplatit.“
„Ty ses snad zbláznila…“
Když viděla jeho vytřeštěný výraz, krátce se zasmála. Nebyl to veselý smích, spíš ironický.
„Abych ti to vysvětlila. Nevím, kolik si účtují jiné ženy, ale ceníky si můžeš najít sám. Šest tisíc je prý běžná sazba. Jenže já nejsem žádná lehká holka. Moje hodnota je vyšší — patnáct tisíc. Ale protože bych z toho měla i já jistý užitek, tak ti dám slevu. Sedm tisíc za večer. Tohle je můj oficiální tarif.“
Odmlčela se, aby jeho rozhořčení mohlo nabrat obrátky.
„A nejdřív vyrovnáme dluh za minulost. Rok spolu žijeme. Prala jsem ti — to je práce a práce se platí. Vařila jsem — další služba. Uklízela jsem byt, starala se o domácnost. A kromě toho jsem s tebou sdílela postel. Takže tady máš soupis.“
Podala mu papír, který měla připravený už několik dní. Seznam byl podrobný, položka za položkou. Výsledná částka se blížila milionu korun.
„Ty jsi vážně nemocná!“ vybuchl.
„Nemocná jsem byla jen v tom, že jsem ti dovolila, abys mě využíval,“ rozohnila se Natálie. „Dával jsi mi směšné drobné na chod domácnosti a zbytek utrácel za sebe. Kolikrát jsem chtěla, abychom si finance nastavili jinak? Vždycky jsi to smetl ze stolu. Tobě to vyhovovalo — všechno servis, žádné závazky. Tak k čemu mi vlastně jsi?“
Radim spustil proud nadávek. Křičel tak hlasitě, až se jí na okamžik sevřel žaludek. Jeho výstup trval snad deset minut.
„Vypadni z mého bytu,“ řekla nakonec chladně, když se trochu utišil. „Už dávno nejsi můj muž. Jen přítěž.“
Ještě chvíli kolem sebe metal věci, jako by hluk mohl změnit její rozhodnutí. Když se unavil, zkusil jiný tón.
„Zkusme si promluvit v klidu.“
„Ráda,“ přikývla. „Chceš nové podmínky? Nemám problém. Ale nejdřív zaplať tohle.“
Klepnutím prstu ukázala na konečnou sumu.
„Jinak tímhle končíme.“
Obličej mu zrudl do temně červené. Vypadalo to, že ho raní mrtvice. Nakonec však jen prudce popadl bundu, obul se a mezi nadávkami na její lakotu a nevděk práskl dveřmi.
„Tak,“ vydechla Natálie, když v bytě zavládlo ticho.
Kupodivu necítila lítost. Spíš úlevu. Nebyla to budoucnost, o jaké snila. Ano, kdysi na takové podmínky přistoupila, ale snažila se je změnit. Radim to odmítal. Teď tedy sklízí, co zasel. Výčitky neměla.
Hned následující den podala žádost o rozvod. Radim spolu se svou matkou, Helenou Malířovou, se snažili u soudu prosadit, aby mu byly vráceny peníze za rekonstrukci bytu, do níž částečně investoval. Soudce jim však vysvětlil, že byt po celou dobu užíval a úpravy byly jen kosmetické, nikoli zásadní.
Pak se Radim pokusil rozdělit nábytek a spotřebiče, které Natálie pořídila. Ta však předložila účtenky a prohlásila, že většinu věcí zaplatila její matka. Argument obstál.
Nakonec přišla řada na auto. Radim ho mezitím doplatil z úvěru. Helena Malířová tvrdila, že synovi na vůz půjčila ona. Natálie si však spočítala jeho příjmy i to, kolik skutečně přispíval do domácnosti. Vyšlo najevo, že většinu peněz utrácel výhradně za sebe — včetně auta. I v tomto bodě soud přiznal pravdu jí.
„Tak co, jsi spokojená?“ osopil se na ni Radim po skončení jednání.
Neodpověděla. Neměla potřebu s ním cokoliv řešit. Minula i bývalou tchyni, která za ní cosi syčela, a když vyšla před budovu soudu, zhluboka se nadechla studeného vzduchu.
Vtom k ní rychlým krokem přiběhla Šárka Mareková.
„Konečně! Už čekáme věčnost. Pojď, jedeme.“
„Kam?“ podivila se Natálie.
„Jak kam? Dneska má moje malá narozeniny! Neříkej, že jsi zapomněla.“
Natálie si přitiskla ruku na čelo. Opravdu na to v tom chaosu zapomněla. Šárčina dcera slavila druhé narozeniny.
Z auta vystoupil Šárčin manžel a s úsměvem jí podal chryzantému, jak měl ve zvyku pokaždé, když se viděli. Natálie květinu přijala a poprvé po dlouhé době se usmála bez hořkosti. Možná něco končilo, ale něco jiného právě začínalo.