Studený listopadový vítr mi bez ptaní zalézal pod lem kabátu – toho proslulého kousku, který se v rodině Radima Modrého stal téměř legendou. Koupila jsem ho před pěti lety ve výprodeji, ještě v době, kdy jsem byla přesvědčená, že štěstí se neměří značkou našitou u krku. Na loktech už byla látka zplstnatělá a jeden knoflík držel jen silou mé tvrdohlavosti a snad i trochou zázraku.
— Anežko Horáková, nemáš ani špetku studu? — hlas Renaty Moravecové, mé tchyně, rozřízl ranní klid kuchyně ostřeji než nůž. — Dnes Radim slaví výročí firmy. Přijdou investoři, vážení hosté. A ty se tam ukážeš v tomhle… kostýmu sirotka z románu. Zase si budou šeptat, že si můj syn vzal holku bez koruny.
Dopila jsem kávu, která už dávno vychladla. Za tři roky manželství jsem si vypěstovala schopnost obehnat se neviditelnou hradbou, za niž jejich slova nedosáhla.
— Mami, nech to být, — ozval se Radim líně, aniž by zvedl oči od tabletu. — Anežka je prostě spořivá. Že jo, drahá? Hlídáš rodinný rozpočet, který já vydělávám.
V jeho tónu nebyla opora, jen shovívavé pobavení. A to bolelo víc než přímé urážky. Miloval mě — nebo si to alespoň myslel — jen dokud jsem byla nenápadnou kulisou jeho úspěchu. Tichá, nenáročná, smířená s tím, že místo diamantů poslouchám nářky jeho sestry Nely Bílýové, pro kterou je kabelka z minulé sezóny společenská katastrofa.
— Spořivá? — Renata Moravecová si odfrkla a uhladila si perfektně vyfoukané vlasy. — Ona jen netuší, co věci stojí, protože nikdy nic neměla. Její dědeček, budiž mu země lehká, žil v polorozpadlé chalupě kdesi u Jindřichova Hradce a pásl kozy. Co čekáš od takové krve? Chudoba se dědí. Nevyženeš ji ani francouzským parfémem, který jsem jí dala loni na Vánoce. Mimochodem, Anežko, poslala jsi ho dál? Nikdy jsem ho na tobě necítila.
— Schovávám si ho na výjimečný den, — odpověděla jsem tiše a zadívala se z okna.
Ten den přišel včera. Ve schránce na mě čekala obálka z těžkého papíru se znakem advokátní kanceláře. Dědeček Břetislav Starý zemřel před měsícem. Na jeho pohřeb do malé vsi jsem přijela jen já. Zatímco Radimova rodina ohrnovala nos nad „děravými galošemi a chatrčí bez ceny“, stála jsem v dešti u hrobu člověka, který mi jako dítě vyprávěl pohádky o králích převlečených za žebráky.
— Takže, — prohlásila tchyně a vstala, až jí zacinkaly zlaté náramky, — na večírku budeš sedět tiše. Když se někdo zeptá, proč nemáš šperky, řekneš, že jsou v opravě. Nedělej ostudu našemu jménu. I když… vlastně jakému.
Odešla a zanechala po sobě směs těžkého parfému a pohrdání. Radim mě letmo políbil na tvář, aniž by mi pohlédl do očí.
— Zítra zajedeme k notáři, — utrousil mezi dveřmi. — Máma chce, abys oficiálně odmítla ten dědečkův dům. Prodáme to za pár korun, aspoň budu mít na benzín. Nemá cenu se patlat s ruinou.
— Zítra v deset. U Karla Krejčího, — přikývla jsem.
— Jasně, Krejčí nebo kdokoli jiný. Máma tam jde taky, má ve stejné budově právníka.
Když za nimi zapadly dveře, vytáhla jsem z kapsy kabátu dopis.
„Vnučko,“ psal dědeček svým pečlivým písmem, „svět často hodnotí obal a zapomíná, že to nejcennější bývá ukryté pod povrchem. Vydrž ještě chvíli. Uvidí, že zlato nemusí zářit — někdy jen trpělivě čeká pod vrstvou prachu.“
Rodina Radima Modrého mě považovala za přítěž, za chudinku, která měla štěstí, že se dostala mezi „elitu“ vlastníků autosalonů a několika obchodů s nábytkem. Netušili, že Břetislav Starý patřil v devadesátých letech k lidem, kteří stáli u zrodu jednoho z největších investičních fondů v zemi, než se stáhl do ústraní.
Večer proběhl přesně podle očekávání. Nela si okatě prohlížela mé neupravené nehty. Renata hlasitě líčila své charitativní aktivity a přitom po mně vrhala významné pohledy.
— Anežka je náš největší dobročinný projekt, — zašeptala své přítelkyni a obě se rozesmály pronikavým smíchem.
Radim flirtoval s dcerou obchodního partnera. Ke mně se ani jednou nepřiblížil. Stála jsem stranou v tmavomodrých šatech ze secondhandu a připadala si průhledná.
„Chudinka,“ přečetla jsem ze rtů Nely, když kolem mě prošla se sklenkou šampaňského.
Jen jsem se pousmála. Zítra.
Ráno před notářskou kanceláří byla Renata Moravecová podrážděná. Ulomil se jí podpatek — a samozřejmě za to mohl můj „depresivní vzhled“.
— Ať už to máme za sebou, — zavrčel Radim a otevřel těžké dubové dveře. — Ve dvanáct mám schůzku.
V kanceláři nás přivítal starší muž v brýlích se zlatou obroučkou. K mému překvapení se uklonil mně.
— Anežko Horáková, — pronesl vážně. — Upřímnou soustrast. Břetislav Starý byl mimořádný člověk.
— Prosím vás, k věci, — přerušila ho Renata a usadila se do křesla. — Kde podepíšeme vzdání se té chatrče?
Notář si pomalu sundal brýle.
— Promiňte, o jaké chatrči mluvíte?
— O domě jejího děda v Jihočeském kraji! — vyhrkla Nela, která šla s námi. — To je přece všechno, co měl. Střecha a plevel na zahradě.
Karel Krejčí otevřel složku a položil před nás první dokument.
— Dům skutečně tvoří součást pozůstalosti, — začal klidně, — ale představuje přibližně jednu setinu procenta celkového majetku pana Starého.
V místnosti zavládlo napjaté ticho.
— Jakého majetku? — zeptal se Radim.
— Břetislav Starý vlastnil majoritní podíl ve společnosti Diamantová stezka, několik činžovních domů v Londýně a Curychu a rovněž zřídil svěřenský fond vedený ve švýcarské bance na jméno Anežky Horákové. Částka na účtu činí…
Vyslovil číslo.
Renata zalapala po dechu. Nele vyklouzla kabelka z ruky. Radim na mě zíral, jako by mě viděl poprvé.
Seděla jsem klidně, ruce složené v klíně, v tom svém starém kabátu.
— Kolik? — vydechl Radim ochraptěle.
Notář částku zopakoval. Byla tak vysoká, že by za ni šlo koupit jejich podnikání i půl města k tomu.
— To je omyl! — vyjekla tchyně. — Ta holka je přece nikdo! Tři roky u nás jedla chleba!
— Anežko Horáková, — pokračoval notář nevzrušeně, — podle závěti přechází veškerý majetek okamžitě na vás. Je zde však podmínka, kterou mám sdělit za přítomnosti vaší rodiny.
Zvedla jsem oči.
— Jaká podmínka?
— V závěti stojí: „Pokud je Anežka v okamžiku vyhlášení stále manželkou Radima Modrého, je povinna vyplatit jeho rodině náhradu za ‚výživu chudinky‘ ve výši jedné koruny české. Poté nabývá plného vlastnictví bez možnosti převést jakýkoli majetek na manžela či jeho příbuzné.“
— Cože?! — vykřikl Radim. — To je nesmysl! Jsem její manžel, tohle je společné jmění!
— Dědictví do společného jmění nespadá, mladý pane, — odpověděl klidně Karel Krejčí. — Zákon je v tomto směru zcela jednoznačný.