„…mladý pane,“ dořekl chladně Karel Krejčí a ani se na Radima nepodíval. Pak obrátil zrak ke mně. „Paní Anežko Horáková, jste-li připravena, můžeme přistoupit k podpisu.“
Pohlédla jsem na Renatu Moravecovou. V jejím výrazu se mísil šok s náhle probuzenou servilitou tak okatě, až se mi z toho zvedal žaludek.
„Anežko,“ zašeptala sladce, hlas náhle hebký jako med. „Zlatíčko, vždyť víš, že všechno jsem dělala z lásky… Chtěla jsem tě jen trochu popostrčit, aby z tebe něco bylo…“
Pomalu jsem se zvedla ze židle.
„Dokumenty podepíšu hned.“
V kanceláři zavládlo tak hutné ticho, že by se dalo krájet. Radim zůstal stát s pootevřenými ústy, pohledem těkal mezi úřední pečetí a mýma rukama, které ještě před chvílí svíraly ošoupanou kabelku z umělé kůže. Renata, která se ještě před minutou chystala rozpoutat scénu, se sesunula zpět do křesla. Pečlivě upravený obličej, o který se starali nejdražší specialisté ve městě, se jí zbarvil do nezdravých skvrn.
„Anežko…“ ozvala se znovu, tentokrát nejistě. „Hlavně se nerozčiluj. Všichni jsme trochu vyvedení z míry. Pan notář si snad dělá legraci. Jaké diamanty? Jaké domy v Londýně? Jsme rodina, přece si to vysvětlíme mezi sebou…“
Poprvé za tři roky jsem se jí zadívala přímo do očí, aniž bych uhnula. Dřív jsem v nich vídala jen ledový odstup a pohrdání. Teď se v nich usadil syrový strach – strach ze ztráty kontroly a hlavně peněz.
„Paní Moravecová,“ pronesla jsem klidně, „před pár minutami jste označila můj rod za genetickou bídu. Co se za tu chvíli změnilo? Očistil seznam majetku mou krev ve vašich očích?“
„Neber to tak,“ vložil se do toho Radim a přistoupil ke mně, jako by mě chtěl uchopit za paži. „Máma to přehnala. Myslí to dobře. Máme přece společné plány. Říkal jsem ti, že musíme rozšířit síť myček. Teď můžeme koupit ten pozemek u řeky! Budeme tady vládnout, Anežko.“
Nenápadně jsem ucukla. Jeho dotek, který mi kdysi rozbušil srdce, byl teď odpudivý, studený.
„My?“ zopakovala jsem tiše. „Pan notář jasně četl podmínku. Dědeček byl mimořádně prozíravý. Viděl, jak se se mnou dělíš o své úspěchy. Pamatuješ, když jsem tě prosila o peníze na jeho léky? Řekl jsi, že starý člověk už si své odžil a že rozpočet se nemá plýtvat na beznadějné případy.“
Radim zbledl.
„Byl jsem pod tlakem. Firmě se nedařilo…“
„Ale na nový tuning auta se finance našly ještě ten večer,“ obrátila jsem se zpět ke Karlu Krejčímu. „Kde mám podepsat?“
Listovala jsem těžkými deskami a připojovala podpis za podpisem – potvrzení o vlastnictví, výpisy ze zahraničních registrů, plné moci k investičním portfoliím. S každým tahem pera ze mě padala tíha, kterou jsem si ani neuvědomovala. Jako by ze mě někdo stáhl starý, drsný kabát a místo něj mi navlékl neprůstřelnou vestu.
Když byl poslední list otočen, notář složil dokumenty do kožené složky.
„Gratuluji, paní Anežko Horáková. Od této chvíle patříte mezi nejmajetnější ženy v republice. V předsálí na vás čeká osobní asistent a šéf ochranky.“
„Cože?“ vyprskla Nela Bílýová, která dosud mlčky žvýkala žvýkačku. „Asistent? Pro ni?“
Dveře se otevřely. Do místnosti vstoupil vysoký muž v dokonale padnoucím šedém obleku, za ním mladá žena s tabletem. Jeho pohled byl ostrý a věcný.
„Paní Starýová,“ lehce sklonil hlavu a rodinu Moravcových zcela ignoroval, „jmenuji se Dalibor Hájek, vedu vaši bezpečnostní službu. Vůz je připraven. Jaké jsou vaše pokyny?“
Vstala jsem. Přítomnost těchto profesionálů náhle změnila atmosféru místnosti. Ve srovnání s nimi působila rodina mého manžela směšně malicherně.
„Mami, něco udělej!“ sykla Nela. „Ona odejde!“
Renata vyskočila. Její maska laskavosti se rozpadla.
„Kam si myslíš, že jdeš? Okamžitě se vrátíš domů! Ještě jsme se nebavili o tom, jak se s těmi penězi naloží. Ty o tom nic nevíš. Radim je chlap, finance převezme on. Ty si maximálně nakoupíš hadry.“
Zastavila jsem se u dveří.
„Do vašeho domu se už nevrátím,“ odpověděla jsem klidně. „A mimochodem – teď jste to vy, kdo má problém. Radime, tvůj hlavní úvěr u PromSvazBanky je zajištěn nemovitostí, že?“
Zmateně se zamračil.
„Ano… a co má být?“
„Před třemi dny získala majoritní podíl v té bance investiční skupina patřící mému dědečkovi. Banka je nyní pod mou kontrolou. Zítra ráno proběhne audit všech rizikových klientů. Hádej, čí jméno je na seznamu pro okamžité splacení kvůli porušení smluvních podmínek.“
Z Radima se vytratila krev.
„To neuděláš… vždyť mě miluješ.“
„Milovala,“ opravila jsem ho. „Do chvíle, kdy jsem slyšela, jak se směješ s matkou tomu, že si zašívám punčochy, protože se stydím říct si ti o nové.“
Vyšla jsem na chodbu. Za zavřenými dveřmi se rozpoutal chaos. Renatin křik se nesl až ke schodišti: „Nuzácká holka! Nevděčnice! Stejně se vrátíš, až zjistíš, že peníze nenahradí rodinu!“
Před budovou čekala černá limuzína. Dalibor mi otevřel dveře. Než jsem nastoupila, zahlédla jsem svůj odraz ve výloze – starý kabát, unavený obličej, oči bez jiskry.
„Nejdřív do nejluxusnějšího nákupního centra,“ řekla jsem, když jsem se usadila do měkké kůže. „A rezervujte apartmá v hotelu Ritz. Už nechci dýchat vzduch v jejich vile.“
„Samozřejmě, paní Starýová. Mimochodem, vaše tchyně už kontaktovala banku. Snaží se vystupovat jako vaše zmocněnkyně. Mám její přístupy zablokovat?“
Usmála jsem se.
„Ne. Nechte jí otevřené dveře. Chci poslouchat, jak se její tón bude měnit s každou hodinou, až jejich karty přestanou fungovat.“
Večer jsem trávila v prostorném apartmá, obklopená taškami z butiků. Přesto mě nejvíc těšilo ticho. Seděla jsem u panoramatického okna v hedvábném županu, pozorovala světla města a myslela na dědečka Břetislava Starého.
Říkával: „Skutečná síla není v tom zasadit ránu. Síla je mít možnost protivníka zničit – a rozhodnout se, zda to uděláš.“
Telefon mi nepřestával vibrovat.
Radim: „Anežko, promiň. Máma to přehnala. Sejdeme se na večeři, probereme budoucnost. Koupím ti ten prsten, o kterém jsi snila.“
Nela: „Anežko, drahá, nezajdeme zítra spolu na nákupy? Viděla jsi tu kabelku, o které jsem mluvila?“
Neodpovídala jsem. Čekala jsem na jeden jediný hovor. Ozval se krátce před jedenáctou.
„Anežko…“ Renatin hlas byl tišší než kdy dřív. „Máme potíže. Účty jsou zablokované. Dokonce i Radimův osobní. Ochranka říká, že dům jde do přecenění kvůli zástavě. To je omyl, že? Nemáme ani na zaplacení večeře. Nemohla bys převést… třeba dvě stě tisíc? Jen půjčku. Jako rodině.“
Napila jsem se vína, které jsem si dřív mohla dovolit jen obdivovat ve filmech.
„Půjčku?“ zopakovala jsem. „Vždyť jste tvrdila, že nuzák nemůže mít nic vlastního. Odkud bych takovou částku vzala? Asi chyba systému.“
„Nedělej si legraci!“ vyhrkla, pak ztišila hlas. „Prosím tě. Jsme v zoufalé situaci.“
„Zítra v devět budu v Radimově kanceláři,“ odpověděla jsem chladně. „A budeme probírat podmínky vašeho dalšího přežití.“