Zavěsila jsem bez dalšího slova. Tímhle to teprve začínalo. Nešlo mi o peníze – ty pro mě byly jen nástrojem. Chtěla jsem jim vrátit všechno: každý pohrdavý úšklebek, každé utroušené „nuzák“, každý pohled, kterým mi dávali najevo, že jsem jen přívěsek jejich slavného jména. Ne křikem. Ne hysterií. Ledovým klidem.
Ráno jsem se na sebe zadívala do hotelového zrcadla a téměř jsem tu ženu nepoznávala. Krémový kašmírový kostým kopíroval postavu, vlasy jsem měla stažené do přísného uzlu a na ruce se třpytil rodový prsten Starých, který mi dědeček Břetislav Starý odkázal prostřednictvím notáře. Symbol, že nejsem vetřelec. Že mám vlastní kořeny.
„Dalibore, jedeme do sídla Modrých,“ oznámila jsem svému šéfovi ochranky, když jsme nastupovali do výtahu. „Je čas jim připomenout, komu tenhle příběh celou dobu patřil.“
Před administrativní budovou už stáli. Radim Modrý, jeho matka Renata Moravecová i sestra Nela Bílýová postávali u vstupu jako školáci čekající na ředitelnu. Bez obvyklé suverenity, bez lesku. Zmačkaní, nervózní, téměř směšní.
Renata se ke mně vrhla sotva jsem vystoupila z auta. Chtěla mě chytit za ruku, ale Dalibor jí jemně, avšak nekompromisně zastoupil cestu.
„Anežko! Zaplaťpánbůh!“ lomila rukama. „Řekni jim, že jsi majitelka! Ať otevřou kanceláře!“
Upravila jsem si rukavici a pohlédla na ceduli s názvem firmy.
„Tyto prostory už Radimovi nepatří,“ pronesla jsem klidně. „Včera večer jsem odkoupila nájemní práva k celé budově. Radime, končíš. A vy, Renato Moravecová, jste mě žádala o půjčku, nemýlím se?“
Horlivě přikyvovala, oči jí horečně svítily.
„Dostanete peníze,“ přistoupila jsem k ní tak blízko, že musela ucouvnout. „Ale za splnění jediné podmínky.“
Zůstala stát s pootevřenými ústy. Žena, která celý život rozdávala rozkazy, určovala menu i barvu závěsů v mém pokoji, teď čekala na můj verdikt jako prosebník.
„Jakou podmínku, Anežko?“ zachraptěla a nasadila křečovitý úsměv. „Jsme rodina. Domluvíme se.“
Přejela jsem je pohledem. Radim stál opodál, hlavu sklopenou. Ramena, která se vždy napřímila, když mě kárávala za přesolenou polévku, teď bezvládně visela. Nela nervózně mačkala lem drahé bundy a probodávala mě směsí závisti a nenávisti.
„Je to prosté,“ vykročila jsem vpřed; podpatky zřetelně klapaly o mramor. „Zaplatím vaše osobní dluhy a zajistím chod domu na půl roku. Zítra v deset dopoledne se ale dostavíte k mému bývalému bydlišti – k té ubytovně, kde jsem žila před svatbou.“
Renata zúžila oči. „A co má být?“
„Obléknete si můj starý kabát. Ten s vydřenými lokty. Vezmete dvě těžké nákupní tašky a pěšky dojdete až na hlavní trh. Stejně jako jsem to každou neděli dělala já, zatímco vy s Nelou popíjely cappuccino a řešily kosmetické novinky. A na každém rohu nahlas řeknete: ‚Učím se vážit si toho, co mám.‘“
Zrudla do nachova.
„To si děláš legraci! Já? V těch hadrech? Před celým městem? Všichni mě znají!“
„Tři roky jste mě nazývala chudinkou,“ odpověděla jsem bez zvýšení hlasu. „Počítala jste každou korunu, kterou mi Radim přidělil na domácnost, a vyžadovala účty i za mléko. Smála jste se mému oblečení před přítelkyněmi. Teď si vyzkoušíte mou realitu. Buď to absolvujete před kamerami mých lidí, nebo zítra v poledne nastoupí exekutoři.“
„Anežko, to přeháníš,“ ozval se Radim. „Máma už není nejmladší…“
„Nejmladší?“ otočila jsem se k němu prudce. „Moje babička byla stará, když ji tvoje matka vyhodila z domu, protože prý ‚smrdí venkovem‘. Dva týdny nato zemřela. Na to jsi zapomněl? Já ne.“
Ticho zhoustlo jako mlha. Radim uhnul pohledem. Modří byli zvyklí šlapat po slabších a považovali to za své přirozené právo.
„Rozmyslete si to,“ řekla jsem a zamířila zpět k vozu. „Do večera čekám vaše rozhodnutí.“
Telefon mi pak vyzváněl bez ustání. Nejen Renata a Nela, ale i „staří přátelé“ Radima, kteří mě dřív sotva pozdravili. Ozývali se bankéři, právníci, vzdálení příbuzní. Všichni ucítili krev a chtěli svůj podíl z diamantového koláče.
Kolem osmé vstoupil do hotelového apartmá Dalibor Hájek.
„Anežko Horáková, souhlasili. Renata Moravecová podepsala závazek,“ oznámil, pak se na okamžik odmlčel. „Je tu ale komplikace.“
„Poslouchám.“
„Naši lidé zaznamenali podezřelé schůzky. Radim se dnes třikrát setkal s Liborem Planým. Bývalý vyjednavač z devadesátých let, napojený na podsvětí. Nevypadá to, že by se smířili se ztrátou moci. Spíš doufají, že když zmizíte nebo podepíšete plnou moc v… řekněme nepříčetném stavu, jejich problémy se vyřeší.“
Po zádech mi přeběhl chlad. Finanční bitvy jsou jedna věc. Fyzická hrozba druhá.
„Myslíte, že by do toho opravdu šel?“ zašeptala jsem. „Radim… kvůli penězům?“
„Dluhy Modrých jsou obrovské. O mnohých jste neměla tušení. Radim prodělal na burze částku, kterou už nedokáže pokrýt. Vaše jmění je pro něj poslední záchrana před vězením nebo něčím horším.“
Přistoupila jsem k oknu. Město pod námi zářilo světly. Tři roky jsem věřila, že vedle mě stojí partner. Ve skutečnosti jsem pro něj byla jen pohodlný kus nábytku, který je teď ochoten hodit do krbu.
„Jak budeme postupovat?“ otočila jsem se k Daliborovi. Smutek vystřídalo odhodlání.
„Zítřejší ‚procházka‘ Renaty poslouží jako dokonalá kulisa. Zatímco se veřejnost bude bavit jejím ponížením, Radim se pokusí zinscenovat vaše zmizení cestou k notáři, kam údajně pojedete převést peníze. Necháme ho v domnění, že má vše pod kontrolou.“
Ráno bylo sychravé, zahalené mlhou. Seděla jsem v autě s tmavými skly a sledovala vchod do oprýskané ubytovny. Po chvíli se objevila Renata Moravecová.
Pohled hodný divadelní lóže. Můj starý kabát jí byl těsný a na její postavě působil komicky. V rukou svírala dvě obrovské kostkované tašky naplněné atrapami potravin. V obličeji směs odporu a vzteku, která odrazovala kolemjdoucí.
„Spusťte nahrávání,“ pokynula jsem Daliborovi.
Vyrazila. Každých pár desítek metrů se zastavila, těžce oddychovala a skrz sevřené zuby pronášela předepsanou větu. Video z jejího „výstupu“ se začalo šířit po městských sítích. Modří přicházeli o to nejcennější – o reputaci.
Radim mezitím čekal v kavárně na nábřeží. Podle scénáře jsem tam měla dorazit sama, abychom „před bankou dořešili detaily“.
„Jste si jistá?“ zeptal se Dalibor, když jsme zastavili o ulici dál. „Mám odposlech, zásahová jednotka je připravená. Ale riziko tu je.“
„Musím mu pohlédnout do očí,“ odpověděla jsem. „Chci slyšet pravdu z jeho úst.“
Přehodila jsem si přes ramena luxusní šál a vstoupila dovnitř. Kavárna byla téměř prázdná. Radim seděl vzadu, míchal vychladlou kávu a těkal očima ke dveřím. Jakmile mě spatřil, vyskočil.
„Anežko! Konečně. Máma plní tvůj nesmyslný úkol, tak jsi spokojená? Teď už ten cirkus ukončeme. Podepiš správu aktiv. Domluvil jsem špičkové makléře, všechno napravíme.“
Posadila jsem se naproti němu, položila kabelku na stůl a chvíli ho mlčky pozorovala.
„Radime,“ nadechla jsem se klidně a setkala se s jeho pohledem.