„Radime,“ pronesla jsem tiše, aniž bych zvýšila hlas, „všiml sis vůbec, že ses mě ještě ani jednou nezeptal, jak mi je? Zajímají tě jen tvoji makléři a tabulky.“
Mávnul rukou, jako by odháněl obtížný hmyz. „Prosím tě, nebuď směšná! Už sis užila dost pozornosti, ponížila jsi mámu, tak to stačí. Velký byznys není pro tebe. Jsi ženská, tomu nerozumíš. Předej řízení mně, než to všechno pošleš ke dnu!“
Opřela jsem se v židli a zadívala se mu přímo do očí. „A co když ne? Co když podám žádost o rozvod a ty neuvidíš ani korunu?“
V tu chvíli mu z tváře zmizela maska uhlazeného manžela. Naklonil se přes stůl, hlas ztišil do temného šepotu. „Pak budeš litovat, že ti děda cokoliv odkázal. Odtud nepůjdeš ke svému autu, ale do jiného. A tam tě naučí poslušnosti. Libor Planý má dost přesvědčivé způsoby.“
Telefon mu náhle cinkl. Podíval se na displej a zbledl. „Co to… proč je máma na nějakém tržišti? Proč tam klečí? Ty jsi to dala na internet?!“
Zvedla jsem se. „To je teprve začátek, Radime. Myslel sis, že jsem pořád ta ustrašená holka ve starém kabátě? Ta zmizela ve chvíli, kdy jsi odmítl pomoct mému dědečkovi.“
Zamířila jsem ke dveřím. Radim prudce odstrčil židli. „Zastavte ji!“ vykřikl směrem dozadu.
Dva robustní muži v kožených bundách mi vstoupili do cesty. Nestihli však udělat ani krok. Skleněné dveře kavárny se rozlétly a dovnitř vtrhl Dalibor Hájek spolu s dalšími muži. Vše proběhlo během několika vteřin. Lidé od Libora Planého skončili na zemi a Radim byl přitlačen ke stolu pevnou paží.
„Radim Modrý, jste zadržen pro podezření z organizace únosu a vydírání,“ zaznělo stroze.
Stála jsem opodál a sledovala ho. Najednou vypadal menší, než jsem si kdy dokázala představit.
„Anežko! To byl jen žert! Chtěl jsem tě vyděsit! Zavolej mámě!“ křičel zoufale.
„Renata Moravecová má teď jiné starosti,“ odpověděla jsem klidně. „Učí se vážit si toho, co měla.“
Vyšla jsem ven. Mlha se trhala a mezi domy pronikaly studené paprsky ranního slunce. Netušila jsem však, že Renata si schovala poslední trumf – něco, co se netýkalo peněz, ale mého původu.
Vazební věznice páchla dezinfekcí a rezignací. Renata Moravecová seděla za silným sklem a působila najednou křehce. Můj starý kabát jí zabavili jako důkaz ponižování, ale ani její hedvábné kostýmy už jí nedodávaly někdejší lesk.
Radim byl umístěn odděleně. Po zásahu mých auditorů vypluly na povrch podvody, o nichž jsem neměla tušení. Ukázalo se, že jeho „prosperující podnikání“ bylo jen přikrášlené divadlo – klasická pyramida, financovaná zastaveným majetkem vlastní matky i sestry.
„Přišla ses kochat?“ zasyčela Renata do telefonu, který držela roztřesenými prsty. „Syn za mřížemi, dům zapečetěný, účty prázdné. To ti nestačí?“
Nepociťovala jsem vztek. Spíš zvláštní klid.
„Nejsem tu kvůli výsměchu. Chci vědět pravdu o dopise.“
Položila jsem před ni zažloutlou obálku, kterou Dalibor našel při domovní prohlídce v Radimově trezoru. Byla adresována mé matce. Tvrdili mi, že zemřela při porodu. Jenže razítko na obálce neslo datum o deset let pozdější.
Renata zbledla. „Tohle jsi neměla vidět. Břetislav Starý nám zaplatil, abychom mlčeli.“
„Mluvte,“ vyzvala jsem ji tiše.
A ona začala vyprávět. Můj dědeček se prý nestáhl do ústraní náhodou. Chráníval mě. Má matka nebyla mrtvá – byla dcerou vlivného muže, jemuž dědeček v devadesátých letech pomáhal legalizovat majetek. Když se rozhořel boj o vliv, rodina se ocitla v ohrožení. Matka odešla do zahraničí a mě svěřila dědečkovi, který změnil jméno i minulost, aby mě ochránil.
Rodina Modrých na to přišla náhodou. Radim se se mnou nesetkal v knihovně omylem. Tři měsíce si o mně zjišťoval informace. Čekali, až dědeček zemře, přesvědčeni, že jim naivní vnučka otevře cestu k účtům.
„Mysleli jsme, že tě snadno ovládneme,“ šeptala Renata. „Pár let tě budeme držet zkrátka a pak všechno přepíšeš na Radima. Netušili jsme, že tě Břetislav připraví… že do závěti vloží podmínku.“
Zvedla jsem se. „Nepřipravoval mě. Dal vám možnost zachovat se lidsky. Existovala i druhá verze závěti. Pokud by naše manželství bylo skutečně harmonické, získali byste přístup ke všemu. Stačilo mě brát jako člověka.“
Položila jsem sluchátko.
„Anežko, počkej!“ bušila do skla. „Nemáme nic! Nelu Bílýovou vystěhovali, její věci skončily na ulici. Zaplať Radimovi právníka! Tobě to přece nic neudělá!“
Neotočila jsem se.
Před budovou na mě čekal Dalibor Hájek s tmavým kašmírovým kabátem v ruce.
„Kam pojedeme, Anežko Horáková?“ zeptal se, když mi otevíral dveře vozu.
„Do Jihočeského kraje,“ odpověděla jsem s lehkým úsměvem. „Do starého domu.“
„Myslel jsem, že poletíme do Londýna nebo do Curychu.“
„Ne. Potřebuji zasadit květiny. A ještě něco – zajistěte Renatě Moravecové a Nele Bílýové pokoj v tom stejném ubytovacím domě, kde to všechno začalo. Nájem zaplaťte na rok dopředu. Ať mají střechu nad hlavou. Nejsem jako ony.“
Auto se tiše rozjelo. Město, které mi ještě před týdnem připadalo nepřátelské, se náhle zdálo jiné. Dědeček mi nezanechal jen peníze. Odkázal mi hodnotu sebeúcty.
O měsíc později jsem stála na prahu jeho domu. Krajinu přikryl první sníh. V kapse mi zavibroval telefon. Zpráva z neznámého švýcarského čísla: „Viděla jsem, co se stalo. Děkuji, že jsi ochránila to, co Břetislav skrýval. Brzy se setkáme. Máma.“
Zvedla jsem hlavu k obloze. Sněhové vločky mi dopadaly na tvář a já cítila klid.
U branky stál Dalibor s termoskou horkého čaje a kyticí obyčejných chryzantém – těch, které měl dědeček nejraději.
„Je hotovo?“ zeptal se tiše.
„Teprve začínám,“ odpověděla jsem.
Vešla jsem dovnitř. Dům voněl dřevem a vzpomínkami. Starý kabát zůstal minulostí, ale zkušenosti, které jsem v něm získala, si ponesu dál.
O rok později byla síť myček přejmenována na nadační fond Břetislava Starého. Radim Modrý dostal pět let vězení. Renata Moravecová pracuje jako správcová koleje – ironicky té, kde jsem kdysi bydlela já. Říká se, že od té doby na studentky nikdy nekřičí a při pohledu na starý vlněný kabát zbledne.
A já? Žiju obyčejně. A když se mě někdo pokusí hodnotit podle oblečení, jen se pousměji. Vím totiž, že skutečná hodnota člověka se skrývá mnohem hlouběji než v látce, kterou má na sobě.