Renata Urbanová zírala na seznam zaměstnanců určených k propuštění a měla pocit, že se jí musí plést zrak. Její jméno stálo na třetím řádku. Pod dokumentem byl podepsán Kryštof Jelínek. Její bývalý manžel. Ten samý muž, který před třemi lety bez dlouhého vysvětlování sbalil kufr a odešel za svou nadřízenou, aby si otevřel dveře k lepší kariéře.
Teď se vrátil. V roli ředitele. A hned prvním rozhodnutím ji prakticky vymazal z firmy.
Vzpomínky na den, kdy jejich manželství skončilo, se jí vybavily s nepříjemnou ostrostí. Byl obyčejný pátek. Renata přišla z práce, ohřála večeři a pustila televizi. Čekala na Kryštofa, který se opět zdržel v kanceláři — nic neobvyklého, obchodní manažer měl schůzky a klienty neustále.
Jakmile však otevřel dveře, vycítila napětí. Nezastavil se v kuchyni, ani ji nepozdravil. Zamířil rovnou do ložnice. O chvíli později se ozvalo vrznutí skříně.
Otřela si ruce do utěrky a vydala se za ním.
Stál u postele s otevřeným kufrem a systematicky do něj skládal košile, saka i kravaty. Jeho pohyby byly klidné, téměř nacvičené, jako by ten okamžik plánoval dlouho dopředu.
„Kam se chystáš?“ zeptala se tiše a opřela se o rám dveří.
Neotočil se.
„Stěhuju se k Ivaně Řezníkové. Nabídla mi, že spolu rozjedeme nový projekt v Olomouci. Přijal jsem.“
Renata několik vteřin mlčela. Snažila se pochopit význam těch slov. Ivana Řezníková — regionální ředitelka, žena kolem pětapadesáti, vždy perfektně upravená, v drahých kostýmech, s pohledem, který dokázal znervóznit i zkušené zaměstnance.
„Počkej,“ vydechla nakonec. „Ty k ní jdeš bydlet?“
„Ano.“ Konečně se na ni podíval. V očích neměl lítost, spíš unavené odhodlání. „Je mi dvaačtyřicet, Renato. Patnáct let přešlapuju na místě. Ivana mi nabízí šanci. Místo obchodního ředitele pobočky v Olomouci. Víš, co to znamená?“
„Jistě,“ přikývla hořce. „Znamená to, že opouštíš manželku kvůli ženě o třináct let starší — a kvůli titulu.“
„Zjednodušuješ to.“
„A jak jinak se to dá nazvat?“
Zatáhl zip kufru.
„Mysli si, co chceš. Rozhodl jsem se.“
Uvnitř ní se něco tiše zlomilo. Nebyla to ostrá bolest, spíš otupělost, jako by část jejího nitra přestala fungovat. Patnáct let společného života. Syn Matyáš Beneš, student třetího ročníku vysoké školy. Byt na hypotéku, půjčky, plány na léto. Jediným gestem to všechno odsunul stranou.
„Matyášovi to řekneš ty?“ zeptala se.
„Zavolám mu zítra.“
„Zbabělče.“
Zvedl kufr.
„Možná. Ale aspoň nelžu. Mohl jsem tě vodit za nos ještě rok nebo dva. Předstírat služební cesty. Možná by sis ničeho nevšimla.“
„Všimla,“ odpověděla klidně. „Jen bych si to nechtěla přiznat.“
Prošel kolem ní do předsíně. U dveří se ještě zastavil.
„Promiň, Renato. Opravdu.“
Pak odešel.
První dny po jeho odchodu fungovala jako stroj. Vstala, dorazila do kanceláře, usedla ke svému stolu na účtárně a probírala se fakturami. Kolegové ji pozorovali s neskrývanou zvědavostí — zpráva, že Ivana Řezníková odloudila manžela řadové účetní, se budovou rozšířila rychlostí blesku.
Během oběda si k ní přisedla Lucie Blažeková z personálního oddělení.
„Renato, jak to zvládáš?“ zeptala se opatrně. „Neuvažovala jsi o přestupu jinam? Máme přece i pobočku na Se…“