„…verné pobočce, tam by taky potřebovali někoho na finance,“ dořekla Lucie Blažeková tiše.
Renata jen zavrtěla hlavou. „Proč bych měla odcházet? Jsem tu deset let. Znám každý účet, každý šanon. Ivana odjede do Olomouce a Kryštof s ní. Za pár týdnů to vyšumí.“
Lucie si povzdechla. „Ty naše lidi znáš. Drby jen tak neutichnou. Budou to probírat ještě dlouho.“
„Ať si povídají,“ pokrčila Renata rameny. „Potřebuju práci a výplatu. Matyáš má kolej a já nájem.“
A skutečně to zvládala. Dokonce si brala víc úkolů než dřív. V kanceláři měla aspoň pocit, že je užitečná, zatímco doma ji vítalo ticho, které se nedalo přeslechnout. Večer sedávala u kuchyňského stolu s hrnkem čaje a dívala se z okna na dvůr. Tam kdysi s Kryštofem vodili malého Matyáše na odrážedle. Slzy nepřicházely. Jen prázdnota a nekonečné přemítání, ve kterém okamžiku se jejich život zlomil.
Matyáš zavolal třetí den poté, co otec odešel.
„Mami, mluvil jsem s ním,“ řekl napjatě. „Vykládal mi něco o nové kapitole a o tom, že člověk musí někdy udělat těžké rozhodnutí. Upřímně? Nedává mi to smysl.“
„A co na to říkal, když jsi mu to řekl?“
„Že to jednou pochopím.“ Na chvíli se odmlčel. „Hlavně se drž. Až dokončím školu, najdu si práci a pomůžu ti.“
„Postarej se o sebe. Já to zvládnu,“ odpověděla klidně, i když ji jeho slova bodla u srdce.
Rozvod proběhl za šest měsíců. Byt prodali a peníze si rozdělili napůl. Renata se přestěhovala do menšího bytu na okraji města – blíž k práci a s nižším nájmem. Kryštof se mezitím zabydloval v Olomouci. Matyášovi občas poslal zprávu nebo fotografii z restaurace. S Renatou komunikoval jen jednou – kvůli podpisu majetkového vyrovnání. Dorazil v drahém kabátu, s novými hodinkami a s vůní cizího parfému.
„Sluší ti to,“ poznamenal tehdy a prohlížel si ji.
„Neztrácej čas lichotkami,“ odvětila a bez dalšího komentáře připojila podpis.
Tři roky uběhly rychleji, než čekala. Zvykla si na ticho bytu i na večery s knihou místo rozhovorů. Kamarádky ji párkrát přemluvily na schůzku naslepo, ale žádný z mužů ji neoslovil. Jeden byl nudný, druhý příliš dotěrný. Po třetím pokusu usoudila, že nic lámat přes koleno nemusí.
Matyáš dokončil vysokou školu, nastoupil do IT firmy a pronajal si byt s kamarádem z ročníku. Volal každý týden, někdy přijel na víkend.
„Měla bys někam vyrazit,“ říkával, když seděl u stolu a čekal na její oblíbené karbanátky. „Třeba k moři. Nebo aspoň na pár dní do zahraničí.“
„Z čeho asi?“ smála se. „Jsem účetní, ne generální ředitelka.“
Na začátku září se firmou začaly šířit zvěsti. Centrála chystá reorganizaci, několik regionálních poboček se má sloučit. Mluvilo se o propouštění i o novém vedení.
Lucie k ní jednoho dne přiběhla téměř bez dechu. „Renato, víš, koho sem posílají jako nového ředitele? Zkus hádat.“
Renatě se sevřel žaludek dřív, než zaznělo jméno.
„Kryštof Jelínek,“ vydechla Lucie. „Tvůj bývalý.“
Na pondělí svolali celofiremní poradu. Renata si sedla do poslední řady konferenční místnosti a upřeně sledovala plátno, na němž se objevila prezentace s titulkem: „Nová organizační struktura. Ředitel pobočky – Kryštof Jelínek.“
Fotografie byla aktuální. Kryštof v dokonale padnoucím obleku, sebejistý pohled, na rtech lehký, téměř vítězný úsměv.