Úspěšný muž na vrcholu kariéry.
V sále to zašumělo.
„To je on, že? Ten, co odešel za Ivanou Řezníkovou?“
„Jo. Asi se osvědčil, když ho teď poslali zpátky rovnou jako šéfa.“
„Jsem zvědavá, co to udělá s Renatou. Vsadím se, že ji vyhodí.“
Renata zůstala bez hnutí. Nezachvátila ji ani panika, ani strach. Jen prázdnota a unavené vědomí, že si s ní osud znovu pohrává.
Kryštof nastoupil oficiálně o tři dny později. Procházel jednotlivými odděleními, potřásal si rukama s lidmi, svolával krátké porady. K Renatě však ani jednou nezamířil pohledem, jako by pro něj byla průhledná. Ona pokračovala ve své práci – dokončovala čtvrtletní uzávěrku, odpovídala na e-maily, kontrolovala tabulky. Chovala se, jako by se nic zásadního nestalo.
V pátek zazvonil interní telefon.
„Paní Urbanová, pan ředitel vás prosí k sobě,“ ozvala se sekretářka.
Kancelář ve třetím patře působila jinak než dřív. Prostorná místnost s výhledem na olomoucké náměstí kdysi patřila Bohuslavu Tkadlecovi, dobrosrdečnému muži, který vyprávěl vtipy a měl na stole vystavené fotografie vnoučat. Teď za masivním stolem seděl Kryštof.
„Posaď se, Renato,“ pokynul ke židli naproti.
Usedla, ruce složila do klína a čekala.
„Jak se ti daří?“ prolomil ticho.
„Dobře. Předpokládám, že kvůli tomu jsi mě nevolal.“
„Ne,“ promnul si kořen nosu – staré, důvěrně známé gesto, které prozrazovalo nervozitu. „Jde o reorganizaci. Tvoje pozice se ruší.“
„Rozumím,“ odpověděla klidně. „Kdy to má platit?“
„Za měsíc. Ale nech mě to vysvětlit.“
Otevřel zásuvku a položil před ni silnou obálku.
„Co je uvnitř?“
„Podívej se.“
Rozlepila ji. Uvnitř leželo oznámení o nadbytečnosti s odstupným ve výši šesti měsíčních platů místo zákonných dvou. Doporučující dopis podepsaný samotným ředitelem pobočky. A také pozvánka na pohovor do poradenské společnosti „FinGroup“ na místo finanční analytičky – s nabízeným platem téměř dvojnásobným oproti jejímu současnému.
Zvedla k němu oči. „Tomu nerozumím.“
Kryštof se opřel do křesla. „Nemůžu s tebou pracovat, Renato. Ne proto, že bys nebyla schopná. Právě naopak. Jenže pokaždé, když tě potkám na chodbě, vybaví se mi, jak jsem si balil kufr. A jaký jsem byl hlupák.“
„Byl?“
„Jsem,“ opravil se tiše. „Ivana mě po roce a půl opustila. Našla si někoho mladšího, perspektivnějšího. Byl jsem pro ni jen přestupní stanice. Využila mě a šla dál.“
Renata mlčela. Někde hluboko se mihlo zadostiučinění, ale hned ho potlačila.
„A teď? Snažíš se ulevit svědomí?“ zeptala se.
„Snažím se ti dát příležitost, kterou jsi měla mít už dávno. Deset let sedíš v účtárně, přestože máš na víc. Vždycky jsi byla bystřejší než já. Jen jsem to nechtěl vidět.“
Posunul obálku blíž k ní.
„Ve FinGroup jsem za tebe mluvil. Hledají někoho s tvou praxí a zkušenostmi. Nemusíš absolvovat nekonečná kola výběrového řízení. Projekty jsou velké, práce náročná a zajímavá. Mohla bys tam vyrůst.“
Listovala dokumenty, v hlavě se jí mísil vztek s nejistotou, křivda s podivným pocitem úlevy.
„Myslíš si, že peníze a známosti dokážou všechno zahladit?“ podívala se na něj.
Zavrtěl hlavou. „Ne. To si opravdu nemyslím. Mezi námi už…“