„…už nejde vrátit zpátky, to vím,“ dořekl tiše. „Ale aspoň nechci žít s pocitem, že jsem ti ublížil a ani neměl odvahu si to přiznat.“
Renata Urbanová se pomalu zvedla ze židle. Dokumenty pečlivě zasunula zpět do obálky, jako by tím uzavírala nejen papíry, ale i jednu kapitolu svého života.
„Děkuju,“ pronesla klidně. „Ne za tu nabídku. Za to, že jsi konečně mluvil na rovinu. Trvalo to jen tři roky.“
Pak odešla. Neotočila se. Neměla potřebu.
O měsíc později podala výpověď. V kanceláři jí kolegové připravili skromné rozloučení – kytici, pár dárků a krabici kvalitních pralinek. Lucie Blažeková ji objala tak pevně, až se jí zaleskly oči.
„Ozvi se nám. Ať se úplně neztratíš.“
„To se nestane,“ usmála se Renata.
Kryštof Jelínek mezi přítomnými nebyl. Poslal jen krátké přání přes sekretářku. Přála jí hodně úspěchů v nové etapě. Přečetla si ho bez emocí, zasunula do kabelky a už se k němu nikdy nevrátila.
Nové zaměstnání znamenalo jiný svět. Místo nekonečných tabulek a rutinních uzávěrek se tu řešily strategie, analyzovaly trhy a připravovaly velké transakce. První týdny si připadala jako nováček na vysoké škole – zahlcená informacemi, nejistá, občas zaskočená tempem. Postupně se ale zorientovala. Začala chápat souvislosti, nacházet slabá místa projektů a přicházet s vlastními návrhy.
Jednou si ji po poradě zavolal Přemysl Kovář, vedoucí oddělení. Muž kolem padesátky, s pronikavým pohledem, který nic neuniklo.
„Paní Urbanová, váš pohled na řízení rizik je nezvyklý. Kde jste k tomu přišla?“
„Deset let v účetnictví,“ odpověděla s lehkým úsměvem. „Člověk se naučí rozpoznat chyby dřív, než se zopakují.“
Přikývl. „To je cenné. Pokračujte tak.“
Matyáš Beneš ji přijel navštívit asi dva měsíce po jejím nástupu. Seděli spolu u večeře a ona nadšeně vyprávěla o novém projektu.
„Mami, ty úplně záříš,“ poznamenal. „Takhle jsem tě dlouho neviděl.“
„Ani já to nečekala,“ přiznala. „Myslela jsem si, že ve čtyřiceti jedna už člověk nic zásadního nemění.“
„Ve čtyřiceti jedna? To není žádný věk,“ zasmál se.
A ona se smála s ním – lehce, bez tíhy na hrudi, která ji dřív svírala.
Po půl roce si ji Přemysl Kovář znovu pozval do kanceláře.
„Otevíráme nové oddělení pro regionální klienty. Potřebujeme někoho, kdo ho povede. Rád bych tu pozici nabídl vám.“
Tentokrát neváhala. Žádné pochybnosti, žádné zvažování, jestli na to má. Jednoduše souhlasila.
Občas večer, když se nad Olomoucí rozsvítila světla a kanceláře se postupně vyprazdňovaly, si uvědomila, jak nevyzpytatelný život je. Před třemi lety seděla v tichém bytě a netušila, kudy dál. Teď vedla tým, cestovala na jednání do dalších měst a cítila, že její práce má smysl.
Odpustila Kryštofovi? Možná ne úplně. Ale už to nebylo podstatné. Každý z nich si nesl své rozhodnutí i jeho následky. Jejich cesty se rozešly a tak to mělo být.
Na dubnové konferenci se s ním setkala náhodou. V hotelové hale kráčel po boku mladé ženy – snad kolegyně, snad někdo víc. Když ji spatřil, na okamžik se zarazil.
Renata mu věnovala stručné kývnutí a pokračovala dál. Nezastavila se. Necítila bolest ani vztek. Jen vědomí, že tohle už je minulost.
Teď měla vlastní směr. Bez potřeby dokazovat svou hodnotu těm, kteří o ní kdysi pochybovali. Bez čekání, že ji někdo zachrání nebo povede za ruku. Šla sama – a dobrovolně.
A právě to bylo na celé té cestě nejcennější.