Gabriela Urbanová právě rozmístila poslední porcelánové talíře na slavnostně prostřený stůl. Sněhobílý ubrus s jemnou výšivkou se lehce třpytil v odpoledním světle, skleničky vedle sebe úhledně zářily a z váz se rozlévala vůně čerstvých růží. Z kuchyně se linula kořeněná vůně pečeného masa s rozmarýnem, kterou doplňoval nasládlý závan vanilky z dortu chladnoucího na lince.
Ozval se první zvonek. Gabriela si bezděčně otřela ruce do zástěry a spěchala otevřít. Ve dveřích stála Lucie Krejčíová s dárkovou taškou a rozzářeným výrazem.
„Gábi, to je nádhera!“ vyhrkla hned po vstupu do bytu. „Připadám si tu jako na stránkách designového časopisu. Stůl dokonalý, děti jako ze škatulky — všechno je perfektní!“
Mezitím seděli malí Kryštof Horák a Anežka Vaceková ve svých jídelních židličkách. Tvářičky měli zapatlané brokolicovým pyré, které si s nadšením roztírali po bradě i nose. Kryštof nadšeně plácal do pultíku, až kolem létaly drobné zelené kapky, zatímco Anežka se zvonivě smála a mezi rty jí probleskovaly dva drobné zoubky.
„Děkuju,“ odpověděla Gabriela tiše a upravila synovi bryndák. V očích se jí na okamžik mihla únava, ale hned ji překryla vlídným úsměvem.
Za Lucií vstoupila i teta Monika Martinecová. Pomalu přejela pohledem prostorný obývací pokoj, kde mělo všechno své pevné místo. Podlaha se leskla čistotou, polštáře na pohovce byly srovnané do posledního detailu.
„To snad ani není možné,“ vydechla obdivně. „Já měla s jedním dítětem věčně chaos. A ty máš dvě a doma to vypadá jako z reklamy!“
Gabriela jen lehce pozvedla koutky rtů. Uvnitř však cítila tíhu, která se za tím dokonalým obrazem tiše skrývala.