Gabriela mluvila dál a systematicky vyjmenovávala všechny role, které během jediného dne zastává – kuchařku, účetní, uklízečku, organizátorku rodinného programu i osobní asistentku. Milena Koutná jí do toho neustále skákala a s železnou jistotou opakovala cosi o „poslání manželky“ a tradičních hodnotách.
Každé slovo dopadalo do místnosti ostře a řezavě. Hosté seděli bez hnutí, jako by sledovali vypjaté představení, v němž se dětská oslava pomalu mění v rodinnou tragédii. Dokonce i Kryštof Horák s Anežkou Vacekovou ztichli a s vážnými tvářemi pozorovali dospělé.
„Děláš z manželství obchod!“ vykřikla Milena, hlas se jí třásl vztekem.
„Ne. Snažím se, aby bylo spravedlivé,“ odpověděla Gabriela klidně, ale neústupně. „Manželé jsou si rovni.“
Když se Radek Janeček postavil a rázně požádal matku, aby se Gabriele omluvila, místností to zahučelo překvapením. Milena zrudla, popadla kabelku a s hlasitým prásknutím za sebou zabouchla dveře. Náhle zavládlo ticho těžké jako zimní přikrývka.
Jako první ho prolomila Lucie Krejčíová. V očích jí jiskřil obdiv i zvědavost. „Gabrielo, můžeš mi ten váš systém vysvětlit podrobněji? Zní to vlastně velmi rozumně.“
Gabriela se lehce usmála, vydechla napětí a zamířila do kuchyně pro dort. Radek ji mezitím objal kolem ramen; jeho dotek byl pevný a vděčný.
„Mrzí mě to kvůli mámě,“ zašeptal.
„Nemusíš se omlouvat,“ odpověděla tiše. „Někteří lidé zůstali myšlenkami v jiné době.“
Oslava se znovu rozběhla. Svíčky na dortu plály, smích se postupně vracel a děti nadšeně tleskaly. Přesto Gabriela uvnitř cítila, že s Milenou Koutnou právě shořel poslední most. A tentokrát už ho stavět nebude.
Nelítovala. Být přímá a pevná je lepší než celý život hrát roli té pohodlné.