„Všechny vnoučata jsi vzala na dovolenou – jen mou dceru ne. Připadá ti to v pořádku, mami?“ vyhrkla Irena Tkadlecová a v hlase jí zněla potlačovaná hořkost.
Nervózně si přitom pohrávala se snubním prstýnkem a znovu kontrolovala bankovní aplikaci v telefonu. Účet opět sklouzl do mínusu. Zase ji čekalo rozhodování, zda koupit pořádné jídlo na celý týden, nebo nové tenisky pro Sofii Pospíšilovou. Dcera rostla doslova před očima a ceny dětských bot jí připadaly přemrštěné, jako by byly vyrobené z leteckých součástek.
„Mami, kdy pojedeme k babičce na chatu?“ zvedla hlavu desetiletá Sofie od tabletu, kde si právě kreslila dalšího pohádkového jednorožce.
„Nevím, zlatíčko. Možná o víkendu,“ odpověděla Irena neurčitě.
„A k moři letos pojedeme? Karolína Mlynářová říkala, že babička slíbila, že nás vezme o prázdninách k moři. Dospělí přece svoje sliby plní, ne?“
V hrudi ji bodlo. Ten nepříjemný tlak znala až příliš dobře.
Karolína – dcera jejího bratra Ondřeje Vaňka. Po vysoké nastoupila do IT firmy, pořídila si moderní byt v novostavbě a sociální sítě pravidelně zásobovala fotografiemi z luxusních dovolených.
„Uvidíme,“ vydechla Irena, protože jinou odpověď neměla.
Od rozvodu uběhly dva roky a výživné chodilo nepravidelně. Pracovala jako copywriterka v malé agentuře a její příjem sotva pokryl nájem a běžné výdaje. Moře pro ni existovalo jen na cizích profilech – modré, vzdálené a nedostupné.
Najednou se rozezněl telefon tak hlasitě, až to v malém bytě zadunělo.
„Irenko, ahoj. Jak se máte? Doufám, že je všechno v pořádku. U nás moc ne,“ ozvala se provinile Miroslava Benešová. „Chtěla jsem ti říct… s tátou jsme se rozhodli zrušit ten plánovaný pobyt u moře s dětmi.“
Irena zůstala zaskočená.
Ještě před měsícem rodiče nadšeně mluvili o tom, že vezmou všechna vnoučata – Sofii, Karolínu i malého Matěje Zemana, Ondřejova syna – na týden na Hvar. Děti si už pořizovaly nafukovací kruhy a soutěžily, kdo najde víc mušlí.
„A proč?“ zeptala se tiše, i když tušila odpověď.
„Začali jsme rekonstruovat koupelnu. Obklady opadávají, dál to odkládat nešlo. A peněz navíc zkrátka není.“
Chápala to. Rodiče žili ze dvou důchodů a počítali každou korunu. Zaplatit dovolenou třem dětem nebyla maličkost.
„To nic, mami. Děti to pochopí,“ snažila se ji uklidnit.
„Sofii to zatím neříkej, ano? Vysvětlím jí to sama, až přijedete.“
Po hovoru seděla Irena dlouho u kuchyňského stolu a dívala se na oprýskanou tapetu. Bylo jí dcery líto. Sofie se na cestu těšila, už měla připravený slamák z tržnice i nové sluneční brýle.
O víkendu vyrazily na chatu. Stála v starší zahrádkářské kolonii, kde si sousedé ještě pořád navzájem půjčovali nářadí a nabízeli přebytky ze záhonů.
Irena to místo milovala. Tady dokázala na chvíli zapomenout na složenky i neustálé počítání výdajů.
„Sofinko,“ oslovila vnučku opatrně babička, když se děvče přestalo honit po zahradě, „k moři letos bohužel nepojedeme.“
„Opravdu vůbec?“ znejistěla Sofie.
„Opravdu. Musíme spravit koupelnu a na všechno peníze nestačí.“
Dívka jen přikývla s klidem, který mívají děti zvyklé na skromnější podmínky. Ty se brzy naučí, že přání a možnosti nebývají totéž.
„To nevadí, babi. Třeba příští rok,“ usmála se statečně.
Miroslava Benešová ji objala a Irena si všimla, že se Sofii v očích zaleskly slzy.
Uplynuly dva týdny.
Irena seděla v kanceláři a upravovala další text o „revolučních přínosech blockchainu pro logistiku“, když jí telefon krátce pípnul. Kolegová Vendula Králová právě sdílela fotografii z firemního večírku. Irena bezmyšlenkovitě projížděla příspěvky, až náhle ztuhla.
Na obrazovce se usmívala Karolína na pláži, v ruce obrovskou mušli. Popisek hlásal: „Hvar, dětská pláž. Karolína nadšená!“ Autorkou byla Simona Švecová, Ondřejova manželka.
Ireně zbledl obličej. Prst se jí rozechvěl, když listovala dál.
Další snímek – Karolína a malý Matěj staví hrad z písku. Děda učí Karolínu plavat. Babička jim kupuje zmrzlinu na promenádě.
Takže odjeli. Všichni. Jen Sofie zůstala doma.
„Co se děje? Jsi nějaká bledá,“ všimla si Vendula. „Stalo se něco?“
„Ne… jen rodinná záležitost,“ odpověděla rychle a displej zhasla.
Zbytek dne prožila jako v mlze. Nedokázala se soustředit. V hlavě jí vířila jediná otázka: proč jí lhali? Na tři děti prý peníze nebyly, ale na dvě se najednou našly? Nebo šlo o něco úplně jiného?
Snažila se najít rozumné vysvětlení, které by rodiče omluvilo. Možná se rozhodli na poslední chvíli. Možná se situace změnila.
Ale proč jí tedy nezavolali, aby mohla Sofii poslat s nimi? Zaplatila by to. Nějak by ty peníze sehnala, i kdyby si je musela půjčit.