Byla by ty peníze sehnala, i kdyby si na ně musela půjčit. Tak proč?…
Otázky se jí v hlavě množily jako lavina, jen odpovědi nepřicházely.
Když večer Sofie seděla u stolu a soustředěně dopisovala úkol z češtiny, Irena Tkadlecová konečně sáhla po telefonu. Několikrát si hovor rozmyslela, ale nakonec vytočila číslo.
„Ahoj, mami. Jak se máte? Užíváte si dovolenou?“ začala zdánlivě klidně. „Jen tak mimochodem — viděla jsem Karolíniny fotky od moře. Takže se ani nesnaž zapírat. Vzali jste všechny vnoučata k moři. Všechny, kromě mojí dcery. Přijde ti to normální?“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Irenko, já ti to vysvětlím…“
„Tak vysvětluj.“
Miroslava Benešová si slyšitelně povzdechla. „Ondřej sám nabídl, že doplatí část za své děti. Říkal, že už mají všechno zařízené, koupené jízdenky, rezervaci. A víš… on je na tom finančně jinak než ty.“
„A mně jste tu možnost dát nepředložili proč?“ skočila jí do řeči Irena.
Odpověď nepřicházela hned.
„Mysleli jsme si, že to pro tebe teď není jednoduché. Nechtěli jsme tě dostat do nepříjemné situace.“
Irena se hořce pousmála. Jak ohleduplné. Rozhodli za ni, co si může dovolit a co ne.
„A kdybych ty peníze měla?“
„Prosím tě, neurážej se. K čemu teď řešit, co by bylo kdyby? Nechtěli jsme ti ublížit… prostě to tak nějak vyplynulo.“
Po skončení hovoru zůstala dlouho sedět bez pohnutí. Uvnitř ji spaloval vztek, ale ještě silněji ji svírala potupa. Jednoduše ji vyškrtli z rodinných plánů. Bylo jednodušší vymluvit se na rekonstrukci koupelny, než přiznat, že peníze vyšly jen na některé — a že děti Ondřeje jsou přednější.
„Mami, mám hotovo! Můžu jít za Karolínou?“ objevila se Sofie ve dveřích s učebnicí v ruce. „Nebo pojedeme k babičce? Chci vidět tu novou koupelnu!“
„Rekonstrukce se odkládá,“ odpověděla Irena suše. „Ukázalo se, že finance byly potřeba na něco jiného.“
Dívka svraštila čelo, ale tón matky ji od dalších otázek odradil.
Tu noc Irena téměř nezamhouřila oči. Ležela ve tmě a přemýšlela, jak dceři říct pravdu — že ji prarodiče nechali doma a odjeli k moři s ostatními. Že existují oblíbenější a ti druzí.
Pak se jí v hlavě zrodila jiná myšlenka. Tvrdá, chladná, ale jasná.
Co kdyby všem dokázala, že Sofie není o nic horší? Že jí dokáže zařídit dovolenou lepší, než jakou připravili „starostliví“ prarodiče?
Ráno vstala s rozhodnutím. Žádné scény. Žádné výčitky. Potřebuje plán — promyšlený a účinný.
U snídaně dceru pozorovala. Sofie si mazala rohlík marmeládou, nohama kývala pod stolem a tiše si pobrukovala melodii z TikToku. Bezstarostná. Netušila nic o rodinném zklamání. A Irena se rozhodla, že zatím to tak zůstane.
„Sofinko, kam bys chtěla letos o prázdninách?“
„K moři!“ rozzářily se jí oči.
„A co třeba Plzeň? Nebo České Budějovice? Otevřeli tam nový aquapark.“
„Ne. Chci k moři. Pokud si to můžeš dovolit.“
Irena se usmála, snažila se znít jistě. „Můžu. Slibuju.“
V práci si hned po příchodu otevřela spořicí účet. Úspory nebyly velké — asi čtyřicet tisíc korun. Stačilo by to na týden na Hvaru, ale pak by si musela celý rok odpírat i obyčejné radosti.
„Vendulo,“ obrátila se na kolegyni, „nevíš o nějaké rychlé brigádě? Něco navíc, co se dá zvládnout po večerech?“
„Rychlé?“ zamyslela se Vendula Králová. „Mám klienta, potřebuje texty pro zdravotnický web. Platí slušně, ale je toho hodně. Když se do toho opřeš, můžeš si za týden přijít klidně na dvacet tisíc.“
„Pošli mi na něj kontakt.“
Ten večer, když Sofie usnula, Irena otevřela notebook a pustila se do práce. Psala o křečových žilách, léčbě gastritidy i prevenci osteoporózy. Oči ji pálily, prsty tuhnuly, ale nepřestávala. V hlavě jí zněla jediná věta: moje dcera není o nic míň než ostatní.
Třetí den zazvonil telefon.
„Irenko, zítra se vracíme. Máme Sofince přivézt mušličky?“ ptala se matka.
„Není třeba,“ odpověděla chladně. „My taky brzy odjíždíme.“
„Kam?“
„K moři. Do Lido di Jesolo.“
Lhala. Na takové letovisko by peníze nestačily. Ale rodiče to vědět nemuseli.
„A kde ses na to vzala? Vždyť jsi říkala, že je to teď složité…“
„Našla jsem způsob. Vydělala jsem si.“
V matčině hlase zazněla obava. „Snad sis nepůjčila?“
„Ne. Poctivá práce.“
„Proč jsi nám to neřekla dřív? Mohli jsme jet všichni společně…“
Irena se pousmála. Ta starost přišla nějak pozdě.
„Vy jste mi taky nic neřekli o svých plánech. Tak jsme si kvit, nemyslíš?“ odpověděla tiše.
Následujícího dne se rodiče vrátili z dovolené a přivezli s sebou spoustu dojmů i suvenýrů.