Vyprávění o jejich pobytu nebralo konce. Dědeček rozložil na stůl vytištěné fotografie, babička s nadšením popisovala promenádu, kavárny i to, jak byli všichni spokojení. Atmosféra byla plná dovolenkového rozjaření.
„My pojedeme s maminkou taky k moři!“ oznámila radostně Sofie Pospíšilová sotva vešla do obýváku.
„Opravdu?“ podivil se dědeček a překvapeně pohlédl na Irenu Tkadlecovou. „A kam máte namířeno?“
„Do Lido di Jesolo. Na celý týden,“ odpověděla klidně Irena.
„To myslíš vážně?“ zvedl hlavu Ondřej Vaněk, který si právě přišel vyzvednout děti. „A kde budete bydlet?“
Irena vyslovila název prvního hotelu, na který narazila při hledání na internetu. „Hotel Mořská hvězda. Tři hvězdičky, ale recenze jsou slušné.“
„To musí stát majlant,“ utrousila s lehkým nádechem závisti Simona Švecová. „My jsme se tam dívali loni a ceny byly šílené.“
„Nějak to zvládneme,“ pokrčila Irena rameny.
Zaregistrovala, jak si rodiče vyměnili pohledy a jak Ondřej svraštil čelo. Bylo zřejmé, že všem vrtá hlavou, odkud na to vzala prostředky. Přímou otázku si však nikdo nedovolil.
Až večer, když zůstali sami, matka opatrně začala: „Ireno, opravdu sis na to nevzala půjčku?“
„Mami, jsem dospělá. S financemi umím zacházet,“ odpověděla pevně.
„Já jen… abys to nedělala z trucu. Kvůli nám.“
Irena se na ni zadívala. „Proč si myslíš, že bych se měla na co zlobit?“
Miroslava Benešová sklopila oči a dál už nic nedodala.
Když si Irena doma přepočítala úspory, vyšlo jí, že na cestu do Lido di Jesolo jí chybí téměř třicet tisíc korun. Skromnější variantu by si dovolit mohla, ale rodičům už oznámila konkrétní plán a couvnout nechtěla.
Zvedla telefon a vytočila číslo své dávné kamarádky. „Adélo Čermáková, potřebovala bych půjčit třicet tisíc. Do dvou měsíců ti je vrátím.“
„Co se děje?“ ozvala se opatrně Adéla, zvyklá přemýšlet o penězích s rozvahou.
„Chci vzít Sofii k moři. Je to pro mě důležité.“
„Jsi si jistá, že je rozumné kvůli tomu jít do dluhu?“
Irena zatnula zuby. Měla pocit, že ji všichni soudí. „Pomůžeš mi?“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Dobře. Ale slib mi, že to nebude pravidlo.“
O týden později už seděly ve vlaku Ostrava–Lido di Jesolo. Sofie byla plná energie, nedokázala posedět. Každou chvíli něco fotila, vyptávala se spolucestujících a s nadšením sledovala krajinu za oknem.
„Mami, jsou v moři medúzy? A co žraloci? Budeme se koupat každý den?“ chrlila otázky bez přestávky.
Irena se usmívala a trpělivě odpovídala, přesto ji uvnitř svíral neklid. Rozpočet byl napjatý na doraz. Ubytování skromné, stravování jednoduché, žádné velké atrakce. Ale o luxus přece nešlo. Šlo o to dokázat – sobě i ostatním – že to zvládnou.
Hotel Mořská hvězda byl nenápadný, avšak čistý. Dostaly pokoj ve druhém patře s výhledem na kopce; za pokoj směrem k moři by musely připlácet, na to už finance nestačily.
Sofie jásala nad klimatizací, malou televizí i úzkým balkonem se dvěma plastovými židlemi, jako by šlo o apartmá v pětihvězdičkovém resortu.
Třetí den, zatímco dcera stavěla na pláži hrad z písku, Irena znovu propočítávala výdaje. Čísla byla neúprosná. Peníze vystačí sotva na tři dny, jenže do odjezdu zbývaly čtyři. Musela rychle něco vymyslet.
Večer, když Sofie usnula, otevřela notebook a začala procházet nabídky práce. Restaurace hledaly servírky, na promenádě sháněli promotéry i prodavače suvenýrů. S dítětem po boku to ale nepřipadalo v úvahu.
Pak ji zaujal krátký inzerát:
„Hledáme copywritera pro urgentní projekt. Práce na dálku. Okamžitá odměna.“
Bez váhání vytočila uvedené číslo.
„Dobrý večer, volám kvůli nabídce psaní textů.“
„Ano, samozřejmě,“ ozval se příjemný ženský hlas. „Voláte z Lido di Jesolo?“
„Normálně žiju v Ostravě, ale teď jsem tu s dcerou na dovolené.“
„Máte zkušenosti s cestovním ruchem?“
„Spolupracovala jsem s několika cestovními kancelářemi.“
„Výborně. Sejdeme se zítra? Potřebuji rychle přepracovat texty na web. Pokud se osvědčíte, může z toho být dlouhodobější spolupráce.“
Domluvily si schůzku v kavárně na promenádě. Žena se představila jako Kateřina Švecová.
Druhý den Irena svěřila Sofii animátorům v hotelovém klubu a vyrazila na setkání. Kateřina působila elegantně, sebejistě, bylo jí kolem pětačtyřiceti.
„Vedu cestovní agenturu Jižní vektor,“ přešla rovnou k věci. „Potřebujeme přepracovat sekci výletů na našem webu. Původní autor zmizel i se zálohou.“
Hodinu probíraly detaily. Kateřina vysvětlila své představy, ukázala příklady. Irena se vyptávala na cílovou skupinu i styl komunikace a bylo zřejmé, že oboru rozumí.
„Dobře,“ uzavřela nakonec Kateřina. „Deset textů, každý zhruba tisíc znaků. Termín dva dny. Odměna patnáct tisíc korun. Souhlasíte?“
Irena sotva skrývala nadšení. Právě tolik jí chybělo, aby zvládla zbytek pobytu bez stresu.
„Ano, to je v pořádku.“
„Když budete spolehlivá, můžeme se bavit o stálé spolupráci. Potřebuji lidi, na které je spoleh.“