„Ty ses snad úplně zbláznila? Dům nám přece dává moje máma, ne tvoji rodiče!“ zařval Rostislav Němec tak hlasitě, až se jeho hlas rozlehl celým bytem.
Kristýna Švecová zůstala stát uprostřed obýváku s mobilem v ruce. Před pár minutami jí volala tchyně, Božena Tichá, aby jim s nadšením oznámila svou „velkorysou“ nabídku – rozhodla se převést na ně svůj venkovský dům. Háček byl ovšem v podmínce: musejí prodat svůj byt a nastěhovat se k ní. Natrvalo.
„Rosti, vždyť jsme o tom přece mluvili. Šetřili jsme na vlastní dům, plánovali rodinu…“ snažila se mluvit vyrovnaně, i když v ní všechno vřelo.
„A co má být? Tohle je přece mnohem víc! Máma nám nabízí celý dům. Patrový. Se zahradou! Měla bys být ráda, ne se tvářit uraženě!“
Kristýna si svého muže mlčky prohlížela a měla pocit, že před sebou stojí někdo cizí. Kam se poděl ten partner, který s ní ještě nedávno probíral jejich společnou budoucnost? Teď před ní stál oddaný synáček, připravený na matčino lusknutí prsty zapomenout na všechno ostatní.
„Ráda? Za co? Za to, že nás chce mít pod dohledem čtyřiadvacet hodin denně? Sdílet s tchyní jednu střechu nad hlavou byl možná tvůj sen, ale rozhodně ne můj!“
Rostislav k ní přistoupil blíž, tváře mu zrudly vztekem. „Okamžitě přestaň takhle mluvit o mojí mámě! Celý život se o mě starala. A teď se snaží pomoct i nám.“
Kristýna se trpce pousmála. „Tohle není pomoc. To je past. Budeme žít podle jejích pravidel, jíst, co nám naservíruje, a jednou budeme vychovávat děti tak, jak nám přikáže.“
V tu chvíli se ve dveřích objevila sama Božena Tichá. Zřejmě přijela doladit detaily svého „daru“ a vstoupila přímo do rozbouřené atmosféry.
„Tak takhle o mně mluvíš, Kristýnko?“ pronesla medovým tónem, zatímco její pohled byl ledově chladný. „Nabízím vám nemovitost v hodnotě desítek milionů korun a ty se tváříš, jako bych ti ublížila.“
Kristýna se k ní otočila čelem. „Vážíme si toho, že na nás myslíte, ale máme vlastní byt a vlastní představy o životě.“
„Představy?“ odfrkla si tchyně pohrdavě. „Jaképak představy v té vaší dvoupokojové krabičce na kraji města? V takových podmínkách si ani dítě nepořídíte.“
„To je naše věc!“ vyhrkla Kristýna, když jí vztek sevřel hrdlo. „My sami rozhodneme, kdy a kde budeme mít děti.“
Božena Tichá přešla k synovi a položila mu ruku na rameno. „Rostíku, slyšíš, jak se mnou mluví? Chci vám ulehčit život a dostávám za to jen nevděk.“
„Mami, klid,“ objal ji Rostislav ochranitelsky. „Kristýna jen nechápe, jak obrovská příležitost se nám nabízí.“
Ten obraz byl pro Kristýnu poslední kapkou. Její muž se ji ani nepokusil pochopit, natož aby hledal kompromis. Slovo jeho matky pro něj mělo větší váhu než jejich společné sny.
„Víte co?“ sáhla po kabelce. „Proberte si ten svůj štědrý dar spolu. Já jedu k rodičům.“
„Klidně běž!“ křikl za ní Rostislav. „Třeba tě naučí být vděčná za to, co dostáváš!“
Dveře za ní hlasitě práskly. Seběhla schody a až v autě si dovolila dát průchod slzám. Pět let manželství – a Rostislav se nikdy neodpoutal od matčina vlivu. Božena Tichá tahala za nitky a on poslušně plnil její přání.
Rodiče bydleli jen o pár ulic dál. Jakmile jí maminka otevřela, okamžitě poznala, že se něco děje.
„Kristýnko, co se stalo? Zase Božena?“ zeptala se tiše.
Kristýna jen přikývla a vešla dovnitř. U kuchyňského stolu, nad šálkem horkého čaje, pak rodičům vylíčila celou situaci kolem „štědré nabídky“.
„Chce, abychom prodali byt a nastěhovali se k ní. Umíte si to představit? Sdílet s ní domácnost? To by bylo peklo.“
„A Rostislav tvrdí, že jsem nevděčná. Že bych měla skákat radostí.“
Maminka pomalu zavrtěla hlavou a vyměnila si s otcem významný pohled, jako by se právě rozhodovali, že jí konečně prozradí něco, co by mohlo všechno změnit.