„Ach, děvče moje,“ povzdechla si maminka a pohladila ji po ruce, „s takovou tchyní to opravdu nemáš lehké. Ale víš co? Máme pro tebe jednu důležitou novinu.“
Kristýna k nim zvedla zarudlé oči, ve kterých se ještě leskly slzy.
Rodiče si mezi sebou vyměnili krátký pohled a slova se ujal otec. „Vzpomínáš si na byt po babičce? Ten třípokojový v centru města?“
„Jasně že ano,“ přikývla okamžitě. „Trávili jsme tam skoro každé prázdniny.“
Otec se lehce usmál. „Rozhodli jsme se s maminkou, že ho převedeme na tebe. Už jsme zahájili vyřizování darovací smlouvy.“
Kristýna na okamžik oněměla. „To snad nemyslíte vážně… To je přece obrovský dar! Jste si jistí?“
„Naprosto,“ stiskla jí maminka dlaň. „Jsi naše jediné dítě. Komu jinému bychom ho měli svěřit? A upřímně… když vidíme, jak se k tobě Božena chová, chceme, abys měla jistotu. Své vlastní zázemí. Kdyby náhodou.“
Kristýna rodiče pevně objala. Tíha, která jí ještě před hodinou svírala hrudník, jako by povolila. Vědomí, že bude mít něco skutečně svého, nezávislého na Rostislavovi i jeho matce, jí dodalo klid i novou dávku odvahy.
„Děkuju vám. Ani netušíte, jak moc mi to pomáhá.“
„Zítra zajdeme k notáři a dotáhneme to,“ rozhodl otec rázně. „Čím dřív to bude hotové, tím lépe.“
Domů se Kristýna vrátila až pozdě večer. V kuchyni svítilo světlo. Rostislav seděl u stolu s otevřeným notebookem a soustředěně něco psal.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal se, aniž by zvedl oči od obrazovky.
„U rodičů. A mimochodem – mám také jednu novinku.“
Teprve teď k ní vzhlédl. „Jakou?“
„Rodiče mi darují babiččin byt. Ten třípokojový v centru.“
Rostislavův výraz ztuhl. „Prosím? A kdy se tak rozhodli?“
„Na tom přece nezáleží. Podstatné je, že ano. Zítra podepisujeme darovací smlouvu.“
Zavřel notebook a opřel se o židli. „Počkej. A to ses se mnou nemohla poradit? Jsme snad manželé.“
Kristýna nadzvedla obočí. „Radil ses ty se mnou, když tvoje matka přišla s nápadem, že máme prodat byt a nastěhovat se k ní?“
„To je něco jiného,“ ohradil se. „Máma nám chce pomoct.“
„A moji rodiče snad ne? V čem je rozdíl?“
Rostislav vstal a začal přecházet po kuchyni. „Rozdíl je v tom, že dům mojí mámy je investice do naší společné budoucnosti. Ten byt… Neplánuješ se tam snad odstěhovat?“
„Zatím ne,“ odpověděla klidně. „Ale mít zadní vrátka není nikdy na škodu.“
Nazítří proběhlo vše rychle. U notáře podepsali potřebné dokumenty a během krátké chvíle bylo hotovo. Když Kristýna držela v rukou listiny potvrzující, že byt je oficiálně její, zaplavila ji vlna úlevy. Ať se stane cokoli, o střechu nad hlavou nepřijde.
Když se odpoledne vrátila domů, čekalo ji překvapení. U kuchyňského stolu seděla Božena Tichá a popíjela čaj společně se synem.
„Á, snacha už je zpátky,“ pronesla s úsměvem, který však působil spíš hodnotícím dojmem. „Rostislav mi vyprávěl o tom bytě od tvých rodičů.“
„A?“ zeptala se Kristýna suše, zatímco si z lednice brala láhev vody.
„Myslím, že je to skvělé!“ rozzářila se Božena. „Prodáte oba byty – ten váš i ten nový – a peníze investujeme do mého domu. Potřebuje rekonstrukci. Moderní koupelnu, novou střechu, možná přístavbu. A garáž pro tři auta by se taky hodila.“
Kristýna zůstala stát s lahví v ruce. „Promiňte?“
„No tak,“ pokračovala tchyně tónem, jako by vysvětlovala samozřejmost. „Na co vám budou dvě nemovitosti, když stejně budete bydlet u mě? Všechno prodáte a za utržené peníze to tam zvelebíme.“
„Boženo Tichá,“ odpověděla Kristýna co nejvyrovnaněji, „byt od rodičů si ponechám. Nehodlám ho prodávat.“
Tchyně sevřela rty. „Takže takhle? Myslela jsem, že v rodině je všechno společné.“
„V rodině možná,“ řekla pevně Kristýna. „Ale vy nejste moje rodina. Jste matka mého manžela, nic víc.“
„Kristýno!“ vyskočil Rostislav. „Takovým tónem s mou mámou mluvit nebudeš!“
Kristýna se na něj otočila a v očích jí zablesklo. „A jakým tónem mluví ona se mnou?“