Kristýna se na manžela zadívala s nevěřícným úsměvem. „A slyšíš vůbec, jak se mnou mluví ona?“ otočila se zpět k Rostislavovi. „Už má přesně spočítané, za kolik se prodá MŮJ byt a co se za ty peníze pořídí!“
Božena Tichá se pomalu zvedla ze židle a nasadila výraz ukřivděné světice. Rty se jí zachvěly a oči se zalily hranými slzami. „Rostíku, já to přece myslela dobře. Chtěla jsem, abychom drželi při sobě jako skutečná rodina. A tvoje žena…“
„Mami, prosím tě, nebuď smutná,“ skočil jí do řeči Rostislav a hned k ní přistoupil, aby ji objal.
Kristýně se z té scény zvedal žaludek. Zase ta stejná hra – tchyně oběť, syn zachránce. A ona v roli té zlé.
„Víte co?“ pronesla chladně, položila láhev na stůl a sáhla po kabelce. „Jednu věc udělám. Pojedu do svého nového bytu a podívám se, co je tam potřeba zařídit.“
„Klidně jeď!“ odsekl Rostislav. „Třeba tam konečně pochopíš, co znamená rodina!“
Bez dalšího slova si sbalila pár věcí a odešla. Byt po babičce ji přivítal tichem, které působilo téměř léčivě. Prošla jednotlivé místnosti, přejela rukou po starém nábytku a vybavily se jí vzpomínky na dětství. Tady se cítila bezpečně. Tady nemusela neustále obhajovat své rozhodnutí ani poslouchat narážky.
Rozhodla se přespat. Když vytáhla telefon, zjistila, že má několik zmeškaných hovorů od Rostislava. Zvuk vypnula a poprvé po dlouhé době usínala bez napětí v hrudi.
Ráno ji probudilo vytrvalé zvonění. Neochotně vstala a otevřela. Za dveřmi stál Rostislav s kyticí v ruce.
„Kristýno, promiň. Přehnal jsem to. Můžeme si promluvit?“
Pustila ho dovnitř, ale květiny nepřijala. Zůstaly viset v jeho ruce jako němá omluva.
„O čem chceš mluvit?“ zeptala se klidně. „O tom, jak tvoje matka plánuje naložit s naším majetkem?“
„Ona to dělá z lásky,“ namítl. „Chce, abychom se měli dobře.“
„Dobře?“ posadila se na pohovku. „Rostíku, tvoje matka nás chce řídit. Copak to nevidíš?“
„Ale vždyť nám nabízí dům! Takovou šanci nemá každý.“
„Možná je to tvoje představa štěstí. Moje ne,“ odpověděla tiše. „Já chci vlastní domov. Klid. Děti, které nebudou vyrůstat pod neustálým dohledem tvé mámy.“
„Nebude nám do ničeho mluvit,“ bránil se.
„Už teď rozhoduje, co uděláme s mým bytem. Co asi přijde potom, až budeme bydlet pod její střechou?“
Rostislav sklopil zrak. Po chvíli řekl smířlivěji: „Je sama. Táta zemřel před pěti lety. Ten dům je na ni moc velký.“
„Je mi jí líto,“ přikývla Kristýna. „Ale naše manželství nemůže být náhradou za její samotu.“
„To přece není žádná oběť. Jen bychom bydleli společně.“
Kristýna vstala a přešla k oknu. Chvíli mlčela, pak se otočila. „Odpověz mi upřímně. Kdyby tě postavila před volbu mezi mnou a sebou, dokázal bys mě upřednostnit?“
Ticho bylo výmluvnější než jakákoli slova. V jeho tváři četla nejistotu.
„To mi stačí,“ vydechla. „Teď odejdi. Potřebuji si ujasnit, co dál.“
Když za ním zaklaply dveře, zavolala Simoně Válekové, která si něčím podobným prošla.
„Můžu se stavit? Nutně potřebuju slyšet jiný názor.“
U kávy jí Kristýna převyprávěla všechno od začátku. Simona jen pokyvovala hlavou. „Vydržela jsem to tři roky,“ řekla nakonec. „Pak jsem si uvědomila, že pokud si můj muž neumí nastavit hranice vůči vlastní matce, budu celý život až na druhém místě. Rozvedla jsem se a nelituju.“
„Já Rostislava miluju,“ namítla Kristýna. „Jenže jeho matka…“
„Nejde jen o ni,“ přerušila ji kamarádka. „Jde o to, jestli je on schopný stát při tobě.“
Ta slova v ní dozrávala ještě cestou zpět. Když dorazila do bytu po babičce, měla jasno. Vzala telefon a vytočila číslo.
„Rostíku, musíme si vážně promluvit. Přijeď, ale sám.“
Za hodinu seděl v obýváku naproti ní. Kristýna se nadechla a klidným hlasem řekla: „Rozhodla jsem se. Buď budeme žít sami, bez zásahů a plánů tvé matky, nebo se budeme muset rozejít.“