Rostislav na ni chvíli nevěřícně hleděl. „To mi dáváš ultimátum?“ zeptal se tiše.
„Nazvi si to, jak chceš,“ odpověděla pevně. „Ale já odmítám obětovat vlastní život rozmarům tvé matky.“
„To nejsou žádné rozmary! Nabízí nám přece dům!“
„Jenže s podmínkami!“ zvýšila hlas Kristýna. „Máme prodat náš byt, nastěhovat se k ní a fungovat podle jejích pravidel. To není dar, to je závazek, který nás sváže!“
Rostislav podrážděně přešel místnost tam a zpět. „A co jí mám říct? Těšila se, všechno plánovala…“
„Vidíš?“ skočila mu do řeči. „Zase řešíš její pocity místo našich! V manželství mají stát na prvním místě manželé, ne tchyně.“
„A ty jsi moje žena. Nebo už ne?“ vyklouzlo mu.
„Neříkej to!“ vydechla. „Miluju tě.“
„Tak mi to dokaž. Řekni jí, že zůstaneme bydlet sami.“
„Zkusme najít nějaký kompromis,“ navrhl opatrně. „Co kdybychom u mámy byli jen rok a pak se rozhodli?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou rozhodně. „Žádné poloviční řešení. Buď naše rodina, nebo tvoje matka.“
Rostislav se sesunul na pohovku a zakryl si tvář dlaněmi. „Potřebuju čas.“
„Máš tři dny,“ odpověděla a otevřela dveře. „Pak podám žádost o rozvod.“
Když odešel, překvapilo ji, jaký klid se jí rozlil po těle. Rozhodnutí padlo. Teď už záleželo jen na něm.
Následující tři dny se vlečly v tichu. Žádná zpráva, žádný telefonát. Čtvrtého rána zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Rostislav s kufrem.
„Vybral jsem si tebe,“ řekl bez váhání. „Máma ví, že zůstáváme sami.“
Kristýna na něj zůstala zírat. „A jak to přijala?“
„Bouřlivě. Označila mě za nevděčníka, prý jsem dal přednost manželce před vlastní matkou. Dokonce mi vyhrožovala vyděděním.“
„A přesto jsi přišel.“
Objal ji. „Omlouvám se, že jsem to nepochopil hned. Máš pravdu – naše rodina je přednější.“
Slzy se jí zaleskly v očích, když mu objetí oplatila. „A co ten její dům?“
„Ať si s ním naloží, jak chce. My si vybudujeme vlastní zázemí.“
Další týdny nebyly jednoduché. Božena Tichá synovi volala několikrát denně, střídala výčitky s nářky o chatrném zdraví. Tentokrát však Rostislav nepovolil. Poprvé v životě si nastavil jasné hranice.
Kristýna se mezitím pustila do úprav babiččina bytu. Chtěla z něj vytvořit příjemné útočiště – pro jistotu. Rostislav jí pomáhal a společná práce je znovu sblížila.
Jednoho večera, když v ložnici natírali stěny, se Rostislav zamyslel. „Napadlo mě, že bychom mohli prodat náš byt.“
Kristýna zvedla obočí.
„A pořídit si vlastní dům. Náš. Někde dál od mámy.“
Usmála se. „To zní skvěle. Ale babiččin byt si nechám.“
„Samozřejmě,“ přikývl a objal ji kolem ramen. „Je to tvoje jistota. A chápu to.“
Za měsíc objevili útulný domek na okraji města. Nebyl velký, ale měl zahradu i garáž a působil domácky. Jakmile se to Božena dozvěděla, znovu spustila scénu, ale tentokrát už marně.
V den stěhování svítilo slunce. Kristýna stála na prahu nového domova a s úsměvem se rozhlížela kolem.
„Na co myslíš?“ objal ji Rostislav zezadu.
„Že jsme to zvládli. Ubránili jsme si vlastní život.“
„A bez tchyně za zdí,“ dodal s úsměvem.
Rozesmáli se. Před nimi byla budoucnost bez manipulací a neustálé kontroly. Jen oni dva – a jednou snad i jejich děti.
A Božena Tichá? Nakonec svůj rozlehlý dům prodala a pořídila si byt blíž centru. Občas se u nich zastavila na návštěvu, ale do jejich rozhodnutí už nezasahovala. Lekci si nakonec odnesli všichni.