Všechno to začalo nenápadně – jedním průhledným sáčkem. Tím dokonale čirým, téměř třpytivým, který Dagmar Zelenýová přinesla do obývacího pokoje s výrazem, jako by právě předávala státní vyznamenání.
Pozvala nás ke slavnostně prostřenému stolu. Dalibor Šimon už seděl v křesle a s vážností sobě vlastní zkoumal vánoční stromek, jako by kontroloval, zda výzdoba odpovídá jakémusi internímu předpisu. Rodinný právník a notář – muž, který působil dojmem, že i mandarinku loupe podle paragrafů. Na pohovce leželo sako Radima Kratochvíla, přes opěradlo křesla byla přehozena kožešinová štóla Klaudie Králové. Každý detail měl dokazovat blahobyt a bezchybnost.
Dagmar Zelenýová usedla do čela stolu, narovnala ubrousek a pevně stiskla rty.
„Tak tedy… přistoupíme k dárkům?“ pronesla tónem, který spíš připomínal vyhlašování ročních prémií než rodinnou oslavu.
Radim jí podal naši deku. Rozvinula ji, promnula lem mezi prsty a lehce přimhouřila oči.
„Hm… ujde. Je to vlna?“ zeptala se a vzápětí se podívala na Klaudii. „Dnes je tolik napodobenin. Člověk musí být obezřetný.“
Klaudie se tiše zasmála, jako by právě společně odhalily hlubokou životní pravdu.
„Mami, prosím tě…“ snažil se Radim zmírnit napětí. „Je opravdu kvalitní.“
„Dobrá tedy,“ mávla rukou Dagmar velkoryse, jako by nám prokazovala laskavost. „Děkuji.“
Pak sáhla pod stůl a vytáhla onen průhledný balíček. Okamžitě jsem ho poznala. Uvnitř byly úhledně poskládané nové hadříky v pestrých barvách, navršené jeden na druhém. Navrchu ležely gumové rukavice křiklavě žluté barvy – připomínaly výstražnou ceduli.
Zvedla sáček vysoko, aby jej nikdo nemohl přehlédnout – ani jeho obsah, ani jeho význam.
„A toto,“ oznámila slavnostně, „je pro Terezu Machovou.“
Mé jméno vyslovila se zvláštním důrazem, jako bych nebyla člověk sedící u stolu, ale jakási kategorie.
„Praktický dárek do domácnosti… to je ti přece blízké. Na úklid jsi zvyklá. Mytí, čištění…“ udělala krátkou pauzu a dodala: „hygiena.“
Horko mi vystoupalo až do tváří. Přesto jsem zůstala klidná – operační sál mě naučil držet emoce pod kontrolou i v těch nejvypjatějších chvílích.
„Děkuji, paní Dagmar,“ odpověděla jsem automaticky.
Ale tím neskončila.
„A rukavice se ti budou hodit. Při práci máš ruce namáhané… Přitom by měly být jemné a upravené. Muži si všímají takových věcí.“
Klaudie vyprskla smíchy. „Maminka je přísná, ale má pravdu. Tereza je naše bojovnice!“
Dalibor Šimon si odkašlal a ukryl tvář za sklenkou vína, přesto bylo zřejmé, že podobnou scénu nezažívá poprvé.
Radim zaváhal. Podíval se na mě s náznakem lítosti, ale odvahu k jedinému slovu nenašel.
A právě tehdy mi došlo, že pokud zůstanu zticha i teď, budu mlčet navždy. Ty hadříky přestanou být obyčejným dárkem – stanou se symbolem mé role v této rodině. Seděla jsem u slavnostního stolu, kde bylo vše dokonalé: rosol se třásl na míse jako lesklá koruna, bramborový salát tvořil úhledný kopec, mandarinky ležely přesně uprostřed stolu, stromek se třpytil ozdobami v odstínu zlata. Na zdi tikaly těžké hodiny, jejich zvuk byl stejně neústupný jako sama Dagmar Zelenýová. Vzduch byl prosycen směsí majonézy, luxusního parfému a něčeho dalšího – něčeho sotva postřehnutelného, co připomínalo touhu mít vše pevně pod kontrolou.