Ten neviditelný tlak, potřeba mít vše pevně sevřené v dlaních, byl cítit snad v každém koutě místnosti.
V ruce jsem svírala tenkou igelitku s hadry a gumovými rukavicemi. Byla téměř beztížná – a právě ta lehkost mě bodala nejvíc. Tolik let jsem poslouchala, že „nejsem dost dobrá“, že „nezapadám“, že jsem prý „zvyklá spíš na manuální práci než na něco lepšího“. A teď jsem držela hmatatelný důkaz toho, jak mě vnímají. Dárek, který všechno shrnul beze slov.
Podívala jsem se na Radima Kratochvíla. Okamžitě uhnul pohledem. Nebylo v tom nepřátelství. Spíš zvyk. Naučil se nedívat se tam, kde by mohl vzniknout konflikt.
A ve mně se náhle rozhostil klid. Takové to ticho, které přichází těsně před řezem skalpelem. Uvědomila jsem si, že právě teď pronesu nejdůležitější přípitek svého života. Dlouho jsem mlčela. Ne proto, že by mi to vyhovovalo, ale protože jsem si pořád opakovala: „Tchyně je prostě taková. Hlavní je, že Radim je hodný.“ A on opravdu byl. Nosil mi kávu po noční směně, přehodil přes mě deku, když jsem usnula vyčerpaná na gauči. Nikdy mi vědomě neublížil. Byl laskavý. Bezpečný. Jenže bezpeční lidé se často vyhýbají ostrým hranám.
Vzpomněla jsem si na jedny Vánoce. Dagmar Zelenýová mi tehdy předala sadu hrnců a s úsměvem poznamenala:
„Alespoň něco bude v téhle domácnosti tvoje. Když už pořád běháš po cizích operačních sálech.“
Tehdy jsem se jen křečovitě usmála a šla do kuchyně mýt nádobí.
Klaudie Králová ke mně přistoupila a polohlasem utrousila:
„Terezo Machová, neber si to tak… Maminka má jen ráda pořádek.“
Zase jsem se usmála. Automaticky.
Cestou domů jsem si pak kladla otázku, proč se vlastně usmívám pokaždé, když mě někdo shazuje. Proč sama sebe přesvědčuji, že o nic nejde. Asi je to pohodlnější. Jenže pohodlné ještě neznamená správné.
V práci jsme měli vrchní sestru Ivanu Bártovou. Stačil jediný její pohled a ruch na oddělení se okamžitě uklidnil.
Jednou po směně mě našla sedět v sesterně, jak bezcílně zírám do zdi.
„Terezo Machová,“ oslovila mě přímo, „tebe ještě baví být pro všechny tak pohodlná?“
„Nebaví,“ přiznala jsem tiše. „Jsem z toho unavená.“
„Tak s tím přestaň. Pohodlné lidi vyždímají do poslední kapky a pak je odhodí jako použitou gázu.“
Ta věta o gáze se mi zaryla pod kůži. Možná proto, že ji držím v rukou každý den.
Zvedla jsem se od stolu klidně, bez teatrálních gest. Skleničku jsem držela pevně, hlas jsem měla vyrovnaný.
„Když už jsou letos ty dárky tak… pečlivě vybrané,“ začala jsem tiše, „ráda bych také něco řekla.“
Dagmar Zelenýová lehce pozvedla bradu. Milovala projevy – zejména ty, které ji oslavovaly. Byla si jistá, že teď přijde poděkování za její „rodinné zázemí“.
„Děkuji vám, Dagmar Zelenýová,“ pronesla jsem a lehce pokynula směrem k tašce s hadry. „Za ty čisticí potřeby. Je to vlastně velmi výstižný dar. Aspoň mám jasno, co přesně bude potřeba v téhle rodině jednou pořádně očistit.“
Mluvila jsem klidně, téměř jemně. O to víc bylo cítit, jak se vzduch napjal.
Klaudie Králová nervózně vydechla.
„Ale no tak, Terezo… vždyť to byl jen vtip…“
„Ne,“ odpověděla jsem bez zvýšení hlasu. „Nebyl.“
Dagmar se usmála tím svým tenkým úsměvem.
„Tak ty ses urazila kvůli pár hadrům? To jsem netušila, jak křehkou duši máme v rodině.“
„Nejsem uražená,“ řekla jsem tiše. „Jen jsem si konečně udělala jasno.“
Z kabelky jsem vytáhla obálku a položila ji vedle igelitky. Bez dramatických pohybů, bez patosu.
„Přišlo mi oznámení o dědictví. Příbuzná ze zahraničí mi odkázala nemovitost. Budu muset na zhruba rok odjet, vyřídit převod a postarat se o všechno kolem.“
Jakmile jsem ta slova vyslovila, všimla jsem si výrazu Klaudie Králové. Oči se jí rozšířily překvapením – a v jejich lesku se zablesklo něco, co připomínalo hladový zájem.