V jejích očích se zaleskl tak průhledný zájem, že mi to připomnělo kočku, která právě zahlédla misku se smetanou.
„No teda…,“ protáhla Klaudie Králová a naklonila hlavu. „A o jak velké částce se vlastně bavíme?“
V tu chvíli jsem si dovolila drobnou nadsázku. Ne ze zloby, ani z potřeby někoho ranit. Jen jsem chtěla zastavit lavinu, která by se jinak spustila.
Znala jsem ten mechanismus až příliš dobře. Když řeknete, že je to málo, začnou vás prosit o pomoc. Když přiznáte, že je to hodně, přijdou řeči o tom, že rodina by si měla pomáhat a dělit se. Ale pokud naznačíte, že jde o opravdu značný majetek, probudí se něco jiného – obava, že ztratí kontrolu. A přesně toho jsem chtěla docílit. Aby přestali mluvit. Aby mě přestali brát jako někoho, kdo všechno bez odporu snese.
„Řekněme, že dost na to, abych už nemusela poslouchat, kam patřím a co si smím dovolit,“ odpověděla jsem klidně.
Klaudie si zbytek domyslela sama. V očích jí probleskla rychlá kalkulace.
Dalibor Šimon zvedl hlavu od stolu. „Doklady jsou pravé,“ pronesl věcně. „Viděl jsem kopie. Nejde o žádnou pohádku.“
Dagmar Zelenýová zbledla, jako by jí někdo vytrhl půdu pod nohama. Pak si nasadila křečovitý úsměv. „To jsou věci… Takže naše Tereza Machová má najednou vazby na Evropu.“
Klaudie ožila téměř okamžitě. „Terezo, to je přece skvělé! Jsme rodina. Mohli bychom si o tom společně promluvit, něco vymyslet… Viď, mami?“
Nevydržela dlouho. „Já mám teď zrovna složité období… Stačilo by mi překlenout jednu splátku…“
„Klaudie,“ přerušil ji Dalibor chladně, „už jsi pár splátek ‚překlenovala‘. A to pod zástavou. Elektronika od mámy je dávno v zastavárně. A auto je také zatížené.“
Dagmar prudce vstala. „Prosím?!“
„Mami, nedělej z toho drama,“ pokusila se Klaudie o úsměv, který se jí rozpadl na tváři. „Je to jen dočasné. Dám to do pořádku.“
„Udělala jsi ze mě hlupáka!“ procedila Dagmar mezi zuby a zapomněla, že nejsou samy. „Ty… ty…“
A tehdy mi to došlo. Oni mě nikdy neničili z krutosti. Jen potřebovali snadný terč, aby nemuseli vidět vlastní praskliny. Dřív jsem byla nejpohodlnější obětí.
Radim Kratochvíl promluvil poprvé od začátku hádky. Tichým hlasem, ale s takovou pevností, že všichni zmlkli.
„Mami, dost.“ Podíval se Dagmar přímo do očí. „Právě jsi Terezu před všemi shodila.“
„Já?“ rozhodila rukama. „Chtěla jsem jí dát dárek! Praktický dárek! A ona z toho dělá scénu!“
Radim se otočil ke mně. „Opravdu chceš odjet?“
„Ano,“ přikývla jsem bez zaváhání. „A byla bych ráda, kdybys jel se mnou.“
Klaudii se zachvěl spodní ret. „Radime, to myslíš vážně? Necháš mámu samotnou?“
„Máma není bezmocná,“ odpověděl vyrovnaně. „Má tebe. A umí se ozvat víc než dost.“
Dagmar zůstala stát jako opařená. Syn se poprvé veřejně nepostavil na její stranu.
Zvedli jsme se od stolu spolu. Bez teatrálních gest jsem vzala igelitku a položila ji zpět mezi mísy se salátem.
„Nechte si to,“ řekla jsem tiše. „Využijete to víc než já.“
Klaudie na tašku hleděla, jako by to byla urážka.
„Radime!“ Dagmar už téměř syčela. „Kam si myslíš, že jdeš? Nemáš právo!“
„Mám,“ odpověděl klidně. „Jsem její manžel.“
To slovo zaznělo s takovou váhou, že se na okamžik zastavil čas. Jako by ho vyslovil poprvé s plným vědomím toho, co znamená.
V té chvíli jsem si uvědomila, že si neodnáším žádné vítězství ani papíry o dědictví. Odcházím s něčím mnohem cennějším – s mužem, který se rozhodl sám za sebe.
Vyšli jsme do předsíně. U dveří stály naše boty vedle cizích párů, věšák se prohýbal pod tíhou kabátů a v bytě za námi ještě dozníval napjatý šum hlasů. Radim sáhl po svém kabátu a otevřel dveře na chodbu, odkud už táhl chlad starého domu.