Na chodbě jsem mu bezděčně upravila límec a stáhla šálu blíž ke krku. Starý zvyk – zkontrolovat, že je všechno tak, jak má být, že nic netlačí a nepřekáží.
Na schodišti bylo chladno. O patro níž někdo prudce zabouchl dveře, z vedlejšího bytu se ozýval hádavý hlas. Obyčejný večer ve starém domě, který si žil svým vlastním, trochu omšelým životem.
Radim Kratochvíl se najednou zastavil.
„Terezo Machová…“ oslovil mě tiše. „Je to s tím dědictvím opravdu tak, jak jsi říkala?“
Poprvé za celý večer jsem si dovolila polevit. Ne v pláči, ale v upřímnosti.
Zhluboka jsem se nadechla. „Radime… trochu jsem to přibarvila.“
Překvapeně zvedl obočí.
„Nějaké dědictví skutečně existuje,“ dodala jsem rychle. „Listiny jsou pravé. Jen jsem zveličila rozsah.“
„Proč bys to dělala?“
„Aby nezačali hned útočit otázkami. Chtěla jsem, abys viděl jejich reakce. A taky…“ na okamžik jsem se zarazila, „…abychom mohli odejít bez další scény.“
Několik vteřin mlčel. Pak se potichu zasmál – nebyla v tom výčitka, spíš úleva.
„Ty jsi ale vychytralá, Terezo Machová.“
„Pracuju jako zdravotní sestra,“ odpověděla jsem klidně. „A v téhle profesi se člověk naučí být trochu mazaný. Jinak by mezi lidmi dlouho nevydržel.“
Vzál mě za ruku.
„Je mi jedno, kolik to ve skutečnosti je,“ řekl pevně. „Důležité je, že už nechceš být pro všechny jen pohodlná. A já se odmítám dál dívat, jak si z tebe dělají náhradní řešení.“
Přikývla jsem. V krku mě tlačil knedlík, ale slzy nepřišly. Nebyl pro ně důvod. Teď bylo potřeba jít kupředu.
Cestu domů jsme téměř nepromluvili. Interiér auta voněl mandarinkami – těmi, které jsme u Dagmar Zelenýové ani nestihli oloupat. Za okny ubíhala prosincová Ostrava: šedavý sníh, světla lamp odrážející se na mokrém asfaltu, proudy aut. Pro někoho obyčejný zimní večer. Pro nás konec dlouhého představení.
Když jsme dorazili, svlékla jsem kabát a postavila na sporák konvici s vodou. Až tehdy jsem si všimla, že se mi třesou ruce. Ne strachem – spíš doznívajícím napětím z toho, že jsem poprvé po dlouhé době řekla pravdu a neomlouvala se za ni.
Radim ke mně přistoupil a pevně mě objal.
„Ty ses jim vlastně nemstila,“ pronesl tiše.
„Já se mstít neumím,“ odpověděla jsem. „Umím jen odejít ve chvíli, kdy je to potřeba.“
Podívala jsem se na stolek, kde ležely naše klíče. Uvědomila jsem si, že skutečná očista nepřichází s křikem ani s ponížením. Přichází v tichu – když se zvednete od stolu a bez ohlédnutí za sebou zavřete dveře.
Dagmar Zelenýová i Klaudie Králová zůstaly tam, kde byly: u svého stolu, obklopené vlastní zatrpklostí. A s tím balíčkem hadrů, který se náhle stal až příliš výmluvným symbolem všeho, co mezi námi roky stálo.
Možná si budou stěžovat. Možná mi budou volat a sypat na mě výčitky. Možná mě budou obviňovat šeptem i nahlas. Ale už beze mě. Bez mé přítomnosti v jejich rodinném dramatu.
Pro takové rodiny totiž není nejhorší hádka ani zvýšený hlas. Nejvíc bolí okamžik, kdy ten „pohodlný“ člověk tiše vstane a odejde – a vezme si s sebou to, co považovali za samozřejmé: syna, manžela, oporu.
O pár dní později ke mně během služby přišla Ivana Bártová s hrnkem horkého čaje.
„Tak co?“ zeptala se přímo. „Jak jste přivítali Nový rok?“
Usmála jsem se – tentokrát bez přetvářky.
„Začal úklid,“ odpověděla jsem. „A víš… čistota není o tom, že kolem sebe nemáš špínu. Je o tom, že už v ní nežiješ.“