„Štěpáne, jsem přesvědčená, že tvoje sestra má s vaší maminkou nějaké nekalé úmysly. Chce jí ublížit.“
Štěpán Vysoký zůstal stát jako opařený a nevěřícně hleděl na Adélu Matoušekovou.
„Adélo, slyšíš se vůbec? Vím, že si s Karolínou ani s mámou zrovna nesednete, ale tohle už přeháníš.“
„Ano, nejsme kamarádky,“ vydechla Adéla, „ale přát jí něco zlého? To bych nikdy neudělala.“
V duchu si zoufale lámala hlavu, jak mu své obavy vysvětlit tak, aby je vzal vážně.
Od prvního setkání bylo jasné, že vztah s Hanou Švecovou nebude jednoduchý. Když se poznaly, budoucí tchyně si ji pomalu přeměřila od hlavy k patě a s tenkým, strojeným úsměvem poznamenala:
„To jsou docela nápadité boty. Odkud je máte?“
Adéla zrudla. Věděla, že její úlovek pochází ze second handu, a tiše odpověděla:
„Myslím, že jsou z nějaké čínské výroby.“
„Aha, to je poznat,“ pronesla Hana Švecová chladně. Karolína Malířová, která stála opodál, se neubránila posměšnému uchechtnutí.
Adéla tehdy bezradně pohlédla na Štěpána, doufala, že se jí zastane. Jenže on byl zabraný do hovoru s někým jiným a ničeho si nevšiml.
Od té chvíle jako by si Hana Švecová dávala záležet, aby snachu při každé příležitosti shodila. A Karolína jí v tom ochotně sekundovala.
„Adélo, povězte,“ oslovovala ji tchyně před návštěvami, „je náročné sedět celý den u pokladny?“
„Mami, už jsem ti říkal, že Adéla není pokladní, ale vede celý obchod,“ ohradil se pokaždé Štěpán.
„Ach, promiň, to mi vypadlo,“ omlouvala se přehnaně Hana Švecová.
Jenže za chvíli následovala další rána: „A připomeňte mi, prosím, jakou vysokou školu jste vlastně vystudovala?“
„Žádnou,“ odpovídala Adéla a cítila, jak jí hoří tváře. „Šla jsem rovnou pracovat.“
„Naše pracovitá včelička,“ utrousila tchyně s úsměvem, který bodal. „Někdo se přece musí starat o služby. Mimochodem, Adélo, můžete prosím uklidit ze stolu?“
Adéla polykala slzy a beze slova sklízela talíře. Nechtěla před hosty vyvolávat scénu. A nikdy po Štěpánovi nepožadovala, aby s matkou přerušil kontakt.
„Ať je jakákoli, dala ti život a vychovala tě,“ říkávala mu, když si doma stěžoval. „Máma je jen jedna. A když vidím, jaký jsi člověk, stojí mi za to ji respektovat.“
Zatímco Haně Švecové byla schopná mnohé odpustit, s Karolínou si k srdci cestu nenašla. Syn vyrůstal pod přísným dohledem, kdežto dcera, narozená o mnoho let později, byla rozmazlována. Karolína si zvykla, že její přání jsou rozkazy a že se vše točí kolem ní.
„Mami, potřebuju nové lodičky,“ oznámila bez okolků.
„Samozřejmě, zlatíčko,“ reagovala okamžitě Hana Švecová. „Na univerzitě musíš vypadat reprezentativně, nejsi přece nějaká prodavačka.“
O pár dní později přišlo další přání: „Jedeme s partou na víkend do centra, pošli mi peníze.“
„Dobře, Karolínko, užij si to,“ přikývla matka bez zaváhání.
Její důchod mizel rychlostí blesku – kosmetika, nový mobil, lístky na koncerty. Aby dcera měla všechno, co si zamane, začala Hana Švecová doučovat. Denně odbavila několik studentů, pak běžela na nákup a domů, aby připravila večeři pro Karolínu, která už dávno ležela na gauči a bez zájmu projížděla telefon.
Jediné, v čem byla neoblomná, byl prodej bytu.
„Mami, prodej už ten starý krám a přestěhujme se někam normálně,“ naléhala Karolína. „Peníze z toho budou slušné.“
Tentokrát však matka zavrtěla hlavou. „Ne. Ten byt získal tvůj dědeček a obětoval mu půl života. Je to náš domov.“
„Domov? Vždyť je to daleko od všeho!“
„Ne, Karolínko. Byt se prodávat nebude. Až tu jednou nebudu, rozhodni si podle sebe.“
Karolína trucovala, hádala se, dokonce zkoušela vydírání hladem. Nic nepomáhalo.
Adéla tyhle spory slýchala, když s Štěpánem chodili na návštěvy nebo pomáhali s úklidem. Držela se stranou.
Jednou ale zaslechla Karolínu při telefonátu.
„Teď z ní vytáhnu ještě notebook. Stejně mi ho koupí, kam by šla. Má povinnost mě živit, tak ať maká.“
Adéla to nevydržela. Vstoupila do pokoje. Karolína ztichla a podrážděně se na ni podívala.
„Neměla by ses za taková slova o vlastní mámě stydět?“ řekla Adéla pevně a zadívala se jí přímo do očí.