„Dře se kvůli tobě od rána do večera a ty z ní jen taháš peníze a ještě si za jejími zády stěžuješ,“ pokračovala Adéla rozechvěle, ale pevně. „Uvědomuješ si vůbec, jak je to pro ni v jejím věku náročné?“
Karolína si pohrdavě odfrkla. „Může si za to sama. Neměla mě mít tak pozdě. A ty se do toho nepleť. Hraješ si tu na tichou chudinku a mravokárkyni… Já moc dobře vím, co jsi zač. Přitáhla ses z venkova, omotala sis Štěpána kolem prstu a myslela sis, že z mámy vytřískáš peníze? Tak na to zapomeň.“
Z chodby se ozvaly rychlé kroky a do pokoje vpadla Hana Švecová, celá rozrušená. „Co se děje? Proč křičíš?“ obrátila se úzkostně na dceru.
Karolína okamžitě ukázala na Adélu. „Ona mi tu vyčítá, že utrácíš za mě. Prý bys měla radši dávat jí.“
„To není pravda, já jsem nic takového—“ snažila se Adéla vysvětlit, ale tchyně ji nenechala domluvit.
„Ty vypočítavá holka!“ vybuchla Hana Švecová. „Myslela sis, že se vetřeš do rodiny a budeš mi určovat, jak mám nakládat se svými penězi? Okamžitě odejdi!“
Adéla ještě chvíli zkoušela něco říct, ale další křik ji umlčel. „Ven!“ zaznělo znovu.
Nakonec to vzdala a odešla.
Když se o celé scéně dozvěděl Štěpán Vysoký, popadl telefon a s matkou se pohádal tak, že ho bylo slyšet přes celý byt. Rozčilení z něj nevyprchalo ani poté.
„Tímhle to končí,“ prohlásil rozhodně. „Nebudeme s nimi už v kontaktu.“
„Štěpáne, pořád je to tvoje máma,“ namítla tiše Adéla.
„Mám toho dost. Ať se děje cokoli, já tam už nepůjdu.“
O několik týdnů později je na ulici zastavila sousedka Hany Švecové. Zadívala se na ně vyčítavě.
„Maminka je už týden doma po infarktu. A vy nikde,“ poznamenala chladně. Z tónu bylo jasné, že vinu připisuje hlavně Adéle. Právě jí si Hana Švecová opakovaně stěžovala na „nenasytnou“ snachu.
Ještě ten večer stáli u dveří bytu. Adélu hned při vstupu udeřil do nosu zatuchlý vzduch a pohled na nepořádek. Bez jediného slova sáhla po kýblu a hadru, zatímco Štěpán zamířil do ložnice k matce.
„Mami, proč jsi nám nedala vědět?“ ptal se vyčítavě.
„Aby si tvoje žena začala dělat zálusk na byt?“ odsekla Hana Švecová. „Podívej, už tu komanduje. Nemůže se dočkat, až umřu.“
„Ona ti chce pomoct,“ bránil ji Štěpán.
„Mám dceru. Ta se o mě postará.“
Když Adéla utírala prach, všimla si na nočním stolku řady lahviček. Vzala jednu do ruky – samé vitamíny a doplňky stravy. Na talíři zůstaly zbytky smažených brambor a mastné karbanátky.
„Tohle vám Karolína dává po infarktu?“ vyklouzlo jí. „Vždyť tohle byste jíst neměla.“
„Ty jsi lékařka?“ ohradila se tchyně podrážděně. „Nestarost se. Dcera ví, co dělá. A chodí za mnou i doktor z nemocnice. Jen tak se mě nezbavíte.“
„Mami, prosím tě…“ povzdechl si Štěpán.
Vtom cvakl zámek ve dveřích. Karolína přišla domů – a nebyla sama. Doprovázel ji mladý muž v dokonale bílém plášti. Jakmile spatřil Štěpána a Adélu, znejistěl. Karolína také ztuhla.
„Pan doktor,“ pronesla okázale Hana Švecová. „To je můj syn.“
Snachu zcela přehlédla. Adéla si však lékaře pečlivě prohlížela. Připadal jí nezvykle mladý, plášť měl téměř nový. Při vyšetření jen krátce nahmatal puls, tlak nezměřil, na nic se podrobně nevyptával.
„Pane doktore, mohla bych s vámi na chvíli mluvit?“ oslovila ho.
Odpovědi se nedočkala. Karolína ji prudce chytila za paži a odvlekla na chodbu tak silně, že jí na kůži zůstaly otisky prstů.
„Co se do toho montuješ?“ zasyčela. „Vypadni odsud. Myslíš, že když je máma nemocná, získáš byt?“
„O ten byt nestojím. Spíš ty ho chceš prodat,“ řekla klidně Adéla.
Karolína na okamžik zbledla a uhnula pohledem. Hned se ale vzpamatovala a začala ji tlačit ke dveřím.
„Zmiz. Rušíš ji. A ty taky, Štěpáne.“
„Pacient potřebuje klid,“ přidal se lékař neurčitě.
„Chtěla jsem jen vědět, jakou léčbu jste nasadil,“ nedala se Adéla.
„Dělám svou práci,“ štěkla Karolína a zabouchla za nimi.
Na schodišti se Adéla obrátila k manželovi. „Nepřipadá ti to zvláštní? Po infarktu má mít dietu, brát léky… a tady nic.“
Štěpán si promnul čelo. „Lékař snad ví, co dělá. Nechme to teď být. Hlavně ji nestresujme.“
Adéla přikývla, ale klid v ní nebyl. Celou noc proseděla u počítače a četla odborné články o následné péči po infarktu. Čím víc informací získávala, tím větší obavy měla. Ráno už měla jasno – vydala se do místní polikliniky, kam Hana Švecová běžně docházela.