Na poliklinice, kam Hana Švecová docházela, narazila Adéla na nečekanou překážku. V evidenci jí nejprve odmítli sdělit, kdo má na starosti domácí návštěvy. Až když vytrvale trvala na odpovědi a vysvětlila, že jde o pacientku po infarktu, sestra za přepážkou zvedla oči od monitoru a rázně prohlásila:
„Takového lékaře tu vůbec nemáme. A už vůbec ne žádného mladého. K pacientům po infarktu nikdo denně nejezdí. Pokud k paní někdo dochází, pak jedině ze soukromé ordinace.“
Adéla poděkovala a vyšla ven s ještě většími pochybnostmi. Karolína Malířová by podle ní sotva platila drahého specialistu z vlastní kapsy.
Cestou domů se rozhodla projít kolem domu Hany Švecové. Dlouho váhala, zda zazvonit a tchyni navštívit. Nakonec ji k rozhodnutí přivedla náhoda.
U vchodu spatřila Karolínu v objetí mladého muže. Přes paži měl přehozený lékařský plášť. Adéla ho okamžitě poznala – byl to ten samý „doktor“, který měl údajně docházet k pacientce. Skryla se za kmen stromu a sledovala, jak se muž k Karolíně naklonil a políbil ji. Když se rozloučili a on odešel, Adéla spěchala domů.
„Štěpáne, viděla jsem je spolu!“ vyhrkla sotva zavřela dveře. „Ten člověk není žádný lékař. Tvoje maminka nedostává odpovídající péči a Karolína toho zneužívá. Mám strach, že čeká na další záchvat, aby získala byt.“
Štěpán podrážděně rozhodil rukama. „To už přeháníš. Co když spolu prostě chodí? Je mladý, ona taky. Nehledej za tím spiknutí.“
„Jenže on není doktor!“ naléhala Adéla. „Bez správné léčby může maminka zemřít. A Karolína to ví.“
„Dost!“ okřikl ji. „O mé sestře takhle mluvit nebudeš. Je lehkomyslná, ale něco takového by nikdy neudělala. Tím to končí.“
Adéla cítila bezmoc. Rozhodla se proto jednat sama. Vyčkala dne, kdy měla Karolína přednášky na univerzitě, a zazvonila u Hany Švecové.
Přivítal ji chladný, téměř nepřátelský pohled.
„Co tu chceš?“ zeptala se starší žena suše. „Zase mi přišlaš něco vyčítat?“
Adéla potlačila obavy a vyložila své podezření. Hana Švecová ji nejprve poslouchala mlčky, pak však prudce vstala.
„Zbláznila ses?“ vybuchla. „Moji Karolínu z něčeho takového obviňovat? Vždycky jsi jí záviděla, tak si teď vymýšlíš!“
„Možná se mýlím,“ odpověděla Adéla tiše, „ale podívejte se aspoň na informace o vaší diagnóze.“ Natáhla k ní telefon s otevřeným článkem.
Starší žena jej však odstrčila. „Už mě unavuješ!“ zasyčela. Pak se jí v očích zablesklo cosi tvrdého. „Myslíš, že Karolína čeká na mou smrt? Dobře. Tak si to ověříme. Přines prostěradlo.“
„Proč?“ nechápala Adéla.
„Protože jsem právě zemřela.“
Adéla pochopila plán a pomohla jí ulehnout. Zatáhla závěsy, přikryla zrcadlo a přes tělo přetáhla plachtu.
Když se odpoledne otevřely dveře a Karolína vstoupila do přítmí bytu, zarazila se. „Co se tu děje?“
Adéla se k ní otočila s předstíraným smutkem. „Přišla jsem na návštěvu… a tvoje maminka dostala další infarkt. Záchranku jsem volala, ale už jí nebylo pomoci. Teď je potřeba zařídit lékaře kvůli potvrzení.“
„Vypadni!“ vyštěkla Karolína.
„Prosím?“
„Slyšela jsi. O všechno se postarám sama. Táhni.“
„Chtěla jsem pomoct. Zavolám Štěpánovi…“
„Strč si Štěpána za klobouk,“ odsekla hrubě.
Plachta na posteli se lehce pohnula – Hana Švecová zřejmě sotva zadržela reakci. Karolína si toho nevšimla. Postoupila blíž k Adéle a spustila proud nadávek.
„Myslela sis, že se sem budeš vetřít, hrát si na starostlivou snachu a mamka ti ten byt odkáže? Tak na to zapomeň. Závěť je napsaná na mě. Vy nedostanete ani korunu. Kupce už mám domluveného, jen jsem čekala, až to skončí. Klidně si běžte k soudu, nic nezmůžete.“
„Karolíno,“ řekla Adéla tiše, „tvoje maminka právě zemřela. Copak ti to není líto?“
„Vůbec!“ odsekla bez zaváhání. „Měla jsem jí plné zuby, pořád jen samé pusinkování a stěžování. A ten zápach stáří… Ne. Teď konečně budu žít podle sebe…“