„Teď si konečně začnu užívat,“ pokračovala Karolína s jízlivým úsměvem. „Byt prodám, dobře se vdám a budu si žít, jak si zasloužím. Všechno to mám vydřené.“
Adéla nadzvedla obočí, jako by nerozuměla. „Vydřené? Jak to myslíš?“
„No přece tak!“ odsekla Karolína netrpělivě. „Máma by tu klidně strašila dalších deset let. A já snad měla čekat? Tolik času jsem jí dávat nehodlala.“
Adéle přeběhl po zádech mráz. „Karolíno… ty jsi jí snad nějak ublížila?“
Švagrová se rozesmála, tentokrát otevřeně, téměř vítězoslavně. „Ublížila? Ale prosím tě. Jen jsem se přestala přetrhnout. Sama ses ptala, proč nebere léky a proč jí dávám těžká jídla. No tak právě proto.“
„To je přece… to je strašné. Vždyť je to zabití,“ zašeptala Adéla.
„Zabití?“ zopakovala Karolína s hraným údivem. „Prosím tě. Starala jsem se o ni, vařila jsem jí, co měla ráda. Že si nevzala prášky? Nejsem její dozorce. Byla dospělá, mohla myslet sama.“
„Takhle se to přece nedělá…“
„Ale dělá,“ skočila jí do řeči Karolína. „Jen tě mrzí, že tě to nenapadlo dřív. A jestli to někde vyklopíš, klidně řeknu, že si vymýšlíš. Všichni ví, že mě nemáš ráda. Tak teď běž.“
Adéla se ani nepohnula. „Myslím, že bys měla odejít ty.“
Karolína se prudce otočila – a ztuhla. Na posteli seděla Hana Švecová. V rukou svírala pomačkané prostěradlo a po tvářích jí stékaly slzy.
Karolína k ní instinktivně vykročila, snad ji chtěla obejmout, ale matka ji odstrčila. Byla bledá, přesto se snažila držet rovně.
„Slyšela jsem každé slovo,“ pronesla přerývaně. „Takže už jsi měla všechno spočítané? Prodat byt, vdát se… A já ti prý páchla stářím?“
„Mami, to bylo jen kvůli ní!“ vyhrkla Karolína a ukázala na Adélu. „Chtěla jsem, aby si nemyslela, že něco dostane. Vždyť ses sama bála, že tě obletuje jen kvůli závěti! Říkala jsi, že je vypočítavá!“
„Adéla alespoň není vrah,“ odpověděla tiše Hana Švecová.
Ta věta dopadla tvrději než políček. Karolína na matku nevěřícně hleděla. Nikdy od ní neslyšela jediné ostré slovo.
Vzápětí se ale vzpamatovala. „A co mi dokážeš? Jedla jsi, co jsem uvařila, léky sis nevzala sama. Do pusy jsem ti je necpat nemusela! Nejsem žádná ošetřovatelka. Jsem mladá a chci žít, ne trčet u staré ženské. A byt prodám, ať chceš nebo ne!“
Zatímco křičela, z tváře Hany Švecové mizela barva. Adéla si všimla, jak si tchyně přitiskla ruku k hrudi. V příští vteřině už vytáčela záchranku.
„Prosím, rychle, zřejmě další infarkt… Ano, adresa je…“
Když hovor ukončila, sevřela staré paní dlaň. Myslela, že upadla do bezvědomí, ale Hana Švecová otevřela oči a křečovitě se jí chytila, jako malé dítě hledající jistotu. V jejím pohledu byl čirý strach.
„Už jedou, vydržte,“ šeptala Adéla a všechny předchozí hádky byly rázem zapomenuty.
Rozhlédla se po místnosti. Karolína zmizela.
Po návratu z nemocnice se Hana Švecová nastěhovala k Adéle a Štěpánu Vysokému. Svůj byt pronajala mladému manželskému páru. Karolína přijela jen jednou – pro osobní věci. Držela se pod paží se svým přítelem, který se vydával za lékaře. Od té doby o sobě nedala vědět.
Jednoho večera, když spolu zůstaly samy, se Hana Švecová opatrně zeptala, aniž by se Adéle podívala do očí: „Nemohla bys jí zkusit zavolat? Třeba by přijela… pokud ti to nevadí.“
Adéla to zkusila. Ozval se však jen chladný automatický hlas, že číslo neexistuje. Když to tchyni sdělila, ta jen přikývla a víc se k tomu nevracela.
Přesto celé dny proseděla u okna. Jako by na něco čekala. Adéla věděla na co – na dceru. Ať se stalo cokoli, pořád to bylo její dítě. Jednou se dokonce rozzářila, když na ulici zahlédla ženu podobné postavy. Jakmile však poznala omyl, ramena jí znovu poklesla.
Závěť zůstala nezměněná. Adéla o ní nikdy nemluvila a Štěpánovi důrazně zakázala, aby to otevíral.
„Stejně to jednou přepíše na Karolínu,“ rozčiloval se.
„Možná ano,“ odpověděla klidně. „Ale štěstí přece nestojí na bytě. Máme kde žít. Nech to na ní.“
Štěpán zavrtěl hlavou. „Jsi až příliš hodná. I po tom všem.“
Adéla se zadívala na starou paní stojící u okna. „Nemyslím,“ řekla tiše. „Ona už si svůj trest nese sama.“
Hana Švecová se opírala o parapet a očima pročesávala ulici. Dcera se od ní odvrátila, přesto zůstávala jediným člověkem, na kterého čekala.