Měl strach, že ji vůbec nepozná. Když Radek Bílý viděl Andreu Tesařovou naposledy, bylo jim patnáct. Teď jim táhlo na třicet a on si v duchu maloval, jak asi po těch letech vypadá – pořád v tom zapadlém městě, kde se, na rozdíl od něj, rozhodla zůstat.
„Určitě má tři děti a chlapa, co prosedí večery u piva,“ problesklo mu podrážděně hlavou.
Sám nechápal, proč v něm ta zlost vlastně klíčí. Odejít se přece rozhodl on. Andrea nikam neutekla.
Na třídním srazu ho přivítali s takovým nadšením, až mu to bylo nepříjemné. Jako by se vracela filmová hvězda, ne obyčejný spolužák. Andreu mezi příchozími nezahlédl, a tak si namlouval, že je to vlastně úleva. K čemu staré vzpomínky? Proč by měl řešit nějakou dávnou náklonnost?
A pak ji spatřil.
Měla útlé paže, pod jemnou kůží prosvítaly modravé žilky. Obličejík lehce špičatý, trochu liščí, rámovaly světlé, nadýchané vlasy ostříhané nakrátko, které jí na hlavě seděly jako hebký chmýří pampelišky. Radkovi připadala půvabná – tak moc, že to kdysi neuhlídal a vyřkl nahlas:
„Andrea je vážně hezká…“
Tomáš Urban se tehdy rozchechtal. „Ty máš teda vkus! Podívej se na Kláru Vysokou – dlouhé vlasy, pleť jak porcelán. A Andrea? Bledá, samý pupínek.“
Ano, pár drobných nedokonalostí na tváři měla, to se nedalo popřít. Radkovi to však přišlo bezvýznamné. Přesto jen pokrčil rameny a přitakal: „Asi máš pravdu.“
Nevěděl, jak se k ní přiblížit. Holky už se s kluky nebavily tak bezstarostně jako dřív. Stačilo by, aby s ní promluvil, a Klára by si z nich hned začala tropit žerty o nevěstě a ženichovi.
Nečekaný nápad přinesl právě Tomáš, když pozval partu kluků na oslavu narozenin. Jejich byt byl menší než ten Radkův, takže se tam všichni sotva vešli, ale o zábavu nouze nebyla. Tomášova maminka pro ně vymýšlela hádanky, potom si hráli s transformery, které dostal darem – a největšího z nich mu tehdy věnoval právě Radek.
Den před vlastní oslavou Radek nadhodil u večeře: „Mami, co kdybych pozval celou třídu?“
„Celou?“ podivila se. „A kam je všechny dáme?“
„Prosím tě, nějak se to zvládne!“
Z vedlejší místnosti se ozval otec: „Stejně nepřijdou všichni. Udělejte občerstvení formou švédského stolu, ať se baví. Sedět spořádaně u tabule je nebude.“
„A příbuzní?“ namítla maminka.
„Ty pozveme jindy,“ rozhodl smířlivě. „Alespoň si pak dáme záležet na ubrusech, ubrouscích a pořádném menu.“
Tak bylo rozhodnuto. Radek ale trnul obavou, že Andrea odmítne. Věděl, že pochází z početné rodiny. Její maminka pracovala jako knihovnice, otec měl pověst nenapravitelného pijáka. Sladkosti si dopřáli jen výjimečně a oblečení dědila po starší sestře. Bál se, že nebude mít na dárek a ze studu nepřijde.
Když sebral odvahu a oslovil ji, vychrlil to jedním dechem: „Mohl bych tě poprosit o něco speciálního? Nenakreslila bys mi obrázek na obal gramofonové desky?“
Nechápavě se na něj podívala. Vysvětlil jí, že jejich pes roztrhal původní obal a zůstala jen obyčejná bílá náhrada, která mu připadá hrozně nudná.
„Vy doma nemáte magnetofon?“ podivila se nedůvěřivě. Každý přece věděl, že Radkův otec vlastní síť restaurací a v jejich domě nechybí ta nejmodernější technika.