Radek jen pokrčil rameny. „Magnetofon samozřejmě máme,“ odbyl ji lehce. „Ale já dávám přednost deskám. Ten zvuk je prostě jiný. Tak co, pustíš se do toho?“
Andrea měla z výtvarné výchovy samé jedničky a její obrázky se pravidelně objevovaly nejen na nástěnkách ve škole, ale i na přehlídkách pořádaných městem. Chvíli si ho měřila, jako by zvažovala důležitost zakázky, a pak přikývla. „Dobře. Zkusím něco vymyslet.“
Na jeho oslavě narozenin se parta rozdělila na dva tábory – jedni okupovali herní konzoli, druzí sledovali film na videu. Radek si však odvedl Andreu, Jaroslava Vaňka a ještě dvě dívky, které se k nim připojily spíš ze zvědavosti, do svého pokoje. Tam jim s jistou pýchou předvedl gramofon i sbírku vinylů. Poslouchal ledacos, ale nejvíc miloval Beatles – stejně jako jeho otec. A právě obal jejich alba rozcupoval na kousky jejich pes Ferda.
Andrea se zprvu tvářila lhostejně. Gramofon přece nebyl žádný zázrak, i když ten Radkův patřil k modernějším kouskům. Jakmile se však místností rozezněly první tóny, úplně se proměnila. Seděla zpříma, ani nedutala a soustředěně naslouchala, jako by šlo o slavnostní fanfáru. Jaroslava hudba brzy omrzela a odběhl zpátky ke hře. Dívky naopak využily rytmu a začaly poskakovat po pokoji, brzy se přidali i další hosté a vznikla improvizovaná diskotéka. Jen Andrea zůstala na kraji postele, tiše a nehybně, ponořená do hudby.
O pár dní později za ním přišla do třídy. „Nepůjčil bys mi jednu desku? Budu opatrná, slibuju,“ požádala ho nesměle.
Radek pohotově zavrtěl hlavou. „Jsou tátovy. Nerad je někomu svěřuje.“ Pak se ale usmál. „Klidně můžeš přijít k nám a poslouchat, kdykoli budeš chtít.“
„To bych se asi cítila hloupě,“ zapochybovala.
„Hloupé je spát na skříni a oblékat si kalhoty přes hlavu,“ zasmál se a napodobil přitom otcovu oblíbenou hlášku. „Všechno ostatní je úplně normální. Takže žádné výmluvy.“
Tak se mezi nimi zrodilo přátelství. Nejprve je spojovala společná vášeň pro legendární kapelu, postupně však zjistili, že si mají co říct i bez hudby, bez záminek a bez rozpaků.
Radkova matka jejich sblížení sledovala s neskrývaným údivem. „Opravdu tě baví trávit čas s tou dívkou?“ podivovala se. „Vždyť sotva promluví, jen na tebe kouká a přikyvuje. Chápu, že vám mužům lichotí obdiv, ale tohle? A co s ní vlastně máš společného? Vždyť je z úplně jiných poměrů. Vladimíre, řekni mu, že si má vybírat vhodnou společnost. Od toho je rodina! Neměli jsme ho dát na gymnázium?“
„Mami, nechci dojíždět přes celé město,“ bránil se Radek. „Tady mi nic nechybí. Učitelé jsou fajn a sama jsi slyšela, co říkala lektorka angličtiny – že mám skvělou výslovnost i slovní zásobu. To mi přece nikde nezaručí.“
Debata o přestupu se doma vracela opakovaně, ale Radek zůstával neoblomný. Nejen kvůli Andree – zkrátka se ve své škole cítil dobře.
„Nech kluka být,“ mávl rukou otec. „Trochu mu zamotá hlavu, tak to v tom věku chodí.“
„Nikomu hlavu nemotám!“ ohradil se Radek prudce. Ucítil, jak mu hoří uši, a to ho rozčílilo ještě víc.
Přesto mu ten rozhovor zajistil téměř rok klidu. Matka sice protočila oči pokaždé, když Andrea zazvonila u dveří, ale o gymnáziu už nemluvila. Až v deváté třídě se všechno zvrtlo. Jedno odpoledne vstoupila bez zaklepání do jeho pokoje právě ve chvíli, kdy se Radek až příliš zaujatě věnoval objevování Andreiných půvabů.
Nejprve si myslel, že se nic nestane. Když Andrea vyděšeně odběhla domů, matka mlčela. A ticho panovalo i večer, když se z práce vrátil otec. Radek si tehdy oddychl a byl přesvědčený, že bouřka se jim tentokrát vyhnula.