Bouřka ale přišla o pár dní později. Když se tehdy Andrea Tesařová vytratila z jejich bytu a doma se o tom nemluvilo, Radek Bílý nabyl dojmu, že to vyšumělo. Mlčela matka, mlčel i otec, když se večer vrátil z práce. Jenže třetí den si ho táta zavolal do kuchyně a s podivně slavnostním výrazem prohlásil:
„Tak si zatancuj, mladej. Stěhujeme se do Prahy.“
„Do Prahy? To jako vážně?“ nechápal Radek.
Otec nadšeně vysvětloval, že chce rozšířit podnikání a otevřít novou restauraci v hlavním městě. A že pro Radka to bude jedině dobře – čekají ho přijímačky, větší konkurence, lepší školy. Už prý mluvil s vedením prestižního lycea a domluvil mu i doučování.
„Já nikam nejedu,“ vyhrkl Radek.
Otec se jen pousmál. „A kam bys asi tak šel?“
Neměl na výběr. Když to oznámil Andree, rozplakala se. Objímal ji a sliboval, že je to jen na čas, že dokončí školu a vrátí se pro ni. Že ji vezme s sebou a už se nikdy nerozdělí. Andrea si ale jen tiše povzdechla, až nezvykle dospěle.
„Ty už se nevrátíš,“ řekla klidně, jako by to byla hotová věc.
Na rozloučenou jí dal jejich oblíbenou desku – tu, ke které sama kreslila obal a při jejíchž písničkách se poprvé políbili.
Bylo mu jasné, že nápad s Prahou nevzešel z otcovy hlavy. Všechno to měla na svědomí matka. Vztekal se na ni, ale i na otce, že jí ustoupil. A tak když se v desáté třídě jeden spolužák rozhodl odjet studovat do Londýna, Radek bez váhání oznámil doma:
„Chci taky do Londýna.“
Matka propukla v pláč. Prosila ho, že tam bude sám, že je to daleko, že ho nechce ztratit. Věděl, že před lety přišla o staršího syna – narodil se s vážnou srdeční vadou a zemřel ještě jako miminko. Dlouho potom nemohla znovu otěhotnět. Radek byl už dost velký na to, aby chápal její strach, přesto ho v sobě cítil spíš jako zadostiučinění.
Londýn ho pohltil. Prošel všechna místa spojená s hudebními legendami, které obdivoval, začal kouřit, změnil účes i styl oblékání. Dívky střídal téměř každý týden. Schválně si vybíral úplný opak Andrey – jiné vlasy, jiný smích, jinou energii. Jenže žádná z nich u něj nevydržela dlouho. Nadšení vyprchalo dřív, než si stačil zapamatovat jejich oblíbenou barvu.
Tenhle kolotoč pokračoval i po návratu do Česka, kdy začal pomáhat otci s rodinnými restauracemi. Za sebou měl dvě vážnější známosti. Jednu s temperamentní Řekyní, která se ho držela s takovou urputností, až ho dusila. Druhou s Amálií Jelínkovou, bledou britskou studentkou s jemnými světlými vlasy, jeho spolužačkou z univerzity.
Jakmile se vrátil domů, matka mu začala nenápadně představovat „vhodné kandidátky“. Radek proto téměř přestal chodit do rodičovského domu a přestěhoval se do bytu, který dostal k osmnáctinám. Matka mu vyčítala chlad a volala mu téměř denně. Telefon však často nechával bez odezvy. Otec ho nabádal k větší shovívavosti.
„Chtěla, abych něco dokázal?“ odsekl Radek jednou. „Tak jsem to dokázal. Ale koho si vezmu, o tom rozhodovat nebude.“
Když mu po letech napsal Jaroslav Vaněk, chvíli tápal, kdo se za tím jménem skrývá. Profilová fotografie neodpovídala klukovi, kterého si pamatoval ze školy. Jakmile si ale ujasnili, kdo je kdo, měl z toho nečekanou radost. A pozvání na třídní sraz, přestože sám mezi organizátory nepatřil, přijal bez váhání.
Uviděl ji hned mezi dveřmi sálu. Usmívala se na něj – bez výčitek, bez zlosti. Zato on cítil, jak se mu v hrudi cosi svírá.
„Ahoj,“ dostal ze sebe. „Vypadáš pořád stejně.“
A byla to pravda. Andrea zůstala štíhlá, téměř průsvitná, s jemnou pletí, pod níž prosvítaly modravé žilky. Jen vlasy měla delší než dřív.
Od té chvíle pro něj ostatní přestali existovat. Seděli vedle sebe a mluvili, jako by těch několik let bylo jen krátkou přestávkou. Andrea skutečně byla jiná, než si ji celé roky ve vzpomínkách představoval.