Byla vdaná, ale manželství už měla za sebou. Zůstal jí jen desetiletý syn Igor. Když Radek uslyšel své jméno vyslovené v té souvislosti, lehce zčervenal. Přesto ho zahřálo, že chlapec nese stejné jméno jako on.
„Odjeď se mnou,“ vyhrkl náhle, aniž by si stačil promyslet, jak pošetile to zní. „Vezmi malého a přestěhujte se do Prahy. V hlavním městě budete mít víc možností než tady.“
Andrea Tesařová se na něj zadívala s tichým smutkem. „Ty ses nezměnil. Pořád stavíš vzdušné zámky.“
„Takže to chápu správně? To je odmítnutí?“ zkusil to ještě.
Neodpověděla. Jen sklopila oči a začala si oblékat kabát. A on – místo aby ji zadržel – zůstal stát bez jediného přesvědčivého slova.
„Já bych s tebou klidně jela,“ ozvala se s úsměvem Klára Vysoká, která se objevila vedle něj. „Kde bydlíš?“
„V hotelu Central,“ odpověděl automaticky.
„Tak tě doprovodím,“ mrkla na něj koketně.
Radek neprotestoval. Přivolal taxi a oba odjeli.
Když se pozdě večer ozvalo zaklepání na dveře jeho pokoje, domníval se, že si personál spletl číslo nebo že jde o pozdní úklid. Překvapilo ho to. Otevřel – a zůstal stát.
Na prahu stála Andrea. Měla na sobě stejné šaty jako předtím, vlasy stažené do culíku a v očích jí plál vztek.
„Kde je?“ vyštěkla.
„Kdo?“ nechápal.
„Ta tvoje Klára Vysoká! Nejdřív mi přebrala manžela a teď se vrhla na tebe?“
Rozesmál se. „Tady nikdo není. Klidně se podívej.“
Ustoupil stranou. Andrea vešla, rychle přelétla pokoj pohledem a napětí z ní pomalu opadalo. Posadila se na židli.
„Volala mi Nela Martincová. Tvrdila, že jste odjeli spolu.“
„Odvezl jsem ji domů. Nic víc. Gentlemanství ještě nevymřelo.“
„A ani pusa na rozloučenou?“ pozvedla obočí.
Radek teatrálně zvedl ruce. „Prohlašuji se za nevinného.“
„To mě překvapuje. Má upravené rty… a nejen ty.“
„Nepřijel jsem sem za takovými věcmi,“ odpověděl tiše.
„Tak proč tedy? Kvůli mně? Po patnácti letech sis vzpomněl na dávný slib?“
„Čekala jsi?“ zeptal se opatrně.
„Ale prosím tě! Zapomněla jsem na tebe hned druhý den!“ odsekla.
„Výborně. Já na tom nebyl o moc jinak,“ pousmál se.
„Tak já půjdu.“
„Jak chceš. Jen… co kdybychom si nejdřív něco pustili?“
„Co jako?“
„Vzal jsem s sebou gramofon.“
Zúžila oči a ironicky se usmála. „Takže mě sis nepamatoval, ale gramofon sis přitáhl přes půl republiky?“
„Asi to tak vyšlo.“
Zvedla kabelku, kterou předtím hodila ke dveřím, chvíli v ní hledala a pak mu podala tenký obal.
Byla to ta deska. Ta samá, jejíž přebal kdysi vlastnoručně překreslila a kterou jí daroval při loučení.
„Ty jsi na mě zapomněla druhý den, ale tuhle jsi schovávala celá léta?“ nadhodil lehce.
Pokrčila rameny.
Opatrně vyndal vinyl z obalu a přejel po něm konečky prstů. Povrch byl bez jediné vady. Položil desku na talíř gramofonu a spustil jehlu. Pokojem se rozlila hudba.
Bez další domluvy k sobě přistoupili. Radek ji uchopil kolem pasu, ona mu položila ruce na ramena. Pohybovali se pomalu, nejistě, jako by znovu byli těmi dvěma mladými lidmi, kteří nikdy nestihli svůj maturitní ples. Andrein obličej zrůžověl, jeho srdce bušilo zběsilým tempem. V tu chvíli přestal existovat čas – i všechna nevyslovená vysvětlení. Nezáleželo na tom, proč kdysi nedodržel slib ani proč tehdy odmítla odjet.
Z reproduktorů tiše znělo: „All You Need Is Love.“ A oba najednou věděli, že na tom možná opravdu něco je.