— Lenko Švecová, už toho nech, — vyjel podrážděně Roman Blažek a odstrčil talíř s nedojedeným borščem stranou. — Kolikrát se kvůli tomu ještě budeme hádat? Michaela Krejčíová je tady jen jako host. Za chvíli odjede.
— Host? — odfrkla si pohrdavě. — „Hostuje“ tu už třetí měsíc. Přinese láhev vína za tři tisíce, namaže si chleba červeným kaviárem a ty mi tvrdíš, že je to v pořádku? Do výplaty nám zbývá týden a ona si tu žije na náš účet!
— Tomu říkáš žít si? — Roman udeřil dlaní do stolu. — Včera mi vykládala, jak těžce nese rozvod. Nejsem přece bezcitný, abych vlastní sestru vyhodil, když je na dně.
— Vlastní sestru… — zopakovala Lenka pomalu, jako by ta slova vážila. — Já počítám každou korunu a vybírám v obchodě zlevněná jablka, zatímco ona si tvojí kartou kupuje drahý parfém. Zeptal ses jí vůbec někdy, proč to dělá?
Z pokoje vyšla Michaela. V ruce držela hrnek s čajem a plátkem citronu, v očích se jí leskla dotčenost.
— Promiňte, že ruším. Asi zmizím, ať si tu scénu můžete dohrát beze mě. Jak se říká — kdo je doma pánem, ten rozhoduje, — pronesla s bradou lehce zdviženou.
— Míšo, počkej! — Roman vyskočil ze židle, ale dveře do jejího pokoje už hlasitě práskly.
— Tohle je ta tvoje „návštěva“, — poznamenala Lenka chladně. — Tříská dveřmi, utrácí naše peníze a ještě je přesvědčená, že má pravdu.
— Proč do ní tak jdeš? — Roman přešel k oknu a zapálil si cigaretu. — Nestačí, že je doma dusno?
— Dusno? — ironicky se pousmála a sevřela ruce v pěst. — Ona nás vysává. Dneska jí dáš peníze, zítra si řekne o auto. A co potom? Přemýšlíš někdy o tom, jak budeme žít my dva?
Roman mlčel a zíral do tmavého okna. V dálce se ozývalo štěkání psů, které se neslo nocí.
— Je tu jen přechodně, — pronesl nakonec tiše. — Opravdu jen na čas.
— To říkáš už tři měsíce, Romane. A víš, co je na tom nejvtipnější? Až odjede do Semil, ani ti nepoděkuje. Bude vyprávět, jak z „velkého města“ vytěžila maximum.
Roman zamáčkl cigaretu a vrátil se ke stolu. Vypadal vyčerpaně, pohled měl prázdný.
— Co tedy chceš? Mám ji vyhodit na ulici?
— Ne, — vstala Lenka a začala sklízet nádobí. — Chci, aby ses konečně podíval pravdě do očí.
V kuchyni se rozhostilo ticho. Přerušovalo ho jen monotónní hučení lednice, které znělo téměř podrážděně.
— Dobře, pojďme spát, — zamumlal Roman a promnul si spánky.
— Běž. Já ještě umyju nádobí, — odpověděla bez jediného pohledu na něj.
Když odešel, zůstala v kuchyni sama. Zadívala se na chléb s kaviárem, který ležel nedotčený na talíři. Pomalu ho vzala, došla ke koši a bez váhání ho vyhodila.
Skrz stěnu se ozvalo rádio z Michaelina pokoje. Pustila si starý šanson. Lenka se nepatrně ušklíbla. „Příznačné,“ pomyslela si. „Každému, co si zaslouží.“
— Představ si, Romane, včera jsem četla jednoho autora… no, jak se jmenoval… ten, co psal o úspěchu! — začala Michaela, pohodlně usazená na pohovce a líně si pohrávající s dálkovým ovladačem. — Tvrdí, že život je jako šachová partie. A když jsi pěšák, nemáš si stěžovat, že tě někdo obětuje. Co myslíš, není na tom kus pravdy? — dodala a upřela na bratra tázavý pohled, zatímco v místnosti zůstalo viset napětí, které se teprve chystalo vyhřeznout na povrch.