Roman, který se mezitím sesunul vedle sestry na pohovku, jen nepřítomně přikývl. Oči měl stále přilepené k displeji telefonu, palcem bezmyšlenkovitě posouval obrazovku.
„Hm. A kdo je podle tebe královna?“ utrousila Lenka Švecová, když kolem nich prošla do obýváku. Vlasy měla ještě vlhké po sprše a při chůzi si je ledabyle uhlazovala. V jejím hlase zazněla sotva skrývaná ironie.
Michaela Krejčíová se pousmála, a v tom úsměvu bylo cosi pichlavého. „Já rozhodně nejsem žádný pěšák,“ prohlásila sebejistě. „Víš, Leni, někdy je lepší mlčet, než dávat najevo, že člověk složitějším myšlenkám nerozumí.“
„Ach, odpusť mi,“ odsekla Lenka a teatrálně si povzdechla. „Vrátila jsem se z trhu, tam se řeší jen přízemní věci.“ Nato zmizela v ložnici a dveře za sebou zavřela o něco hlasitěji, než bylo nutné.
Roman si promnul čelo a rozhlédl se po bytě. Připadal mu najednou stísněnější než dřív. Od chvíle, kdy se Michaela nastěhovala, jako by se stěny přiblížily. Už jako malá na sebe uměla strhnout pozornost. Nutila rodiče sedět před televizí a sledovat její „vystoupení“ – směs písniček, básniček a tanečků. Lenka jí kdysi přezdívala samozvaná královna.
Po otcově smrti zůstala doma jen maminka, která mladší dceru bezmezně rozmazlovala. Každý Michaelin školní úspěch, i ten průměrný, byl doma oslavován, jako by šlo o mimořádný triumf. Když Roman odjel do Prahy vydělávat, Michaela si na roli středu vesmíru zvykla ještě víc. Jenže realita se časem ukázala jiná.
„Nemohla bys toho nechat?“ ozval se Roman náhle.
„Čeho přesně?“ pozvedla obočí a tvářila se nechápavě.
„Těch tvých citátů a mouder. Vždyť ani nevíš, kdo je napsal.“
„A za to můžu já, že ty filozofii nerozumíš?“ vyjela po něm. „V Semilech si toho na mně váží.“
Roman zmlkl. Semily. Od rozvodu to město zmiňovala čím dál častěji, jako by si tím něco dokazovala. Manželství skončilo bouřlivě – její muž nadělal dluhy a Michaela se je snažila hasit údajně intenzivním hledáním práce. Výsledky však žádné nepřišly.
„Romane, dones mi prosím deku,“ změnila téma náhle, jako by chtěla nepříjemné ticho přikrýt stejně jako sebe. „Je mi zima.“
„Vezmi si ji sama,“ zabručel bez zvednutí hlavy.
„To už jsi taky proti mně? Mohl bys snad sestře vyhovět,“ odvrátila se uraženě.
Lenka znala celý ten příběh do posledního detailu. Michaela přijela „na pár týdnů, aby si odpočinula od stresu“, a zůstala. Zpočátku se snažila působit aktivně – rozesílala životopisy, chodila na pohovory, žádala Lenku o rady. Nadšení ji ale brzy přešlo. Její hledání sebe sama se postupně změnilo v pohodlné zahálčení: motivační literatura, nekonečné scrollování na sociálních sítích a nenápadné sahání do společných peněz.
Lenku to vnitřně spalovalo. Kdykoli viděla, s jakou lehkostí Michaela utrácí prostředky, které s Romanem vydělávali, svíral se jí žaludek.
Jednou si postěžovala kamarádce Adéle Navrátilové: „Já chápu, že je to jeho sestra a rodině se má pomoct. Ale ona si tu žije jak hraběnka. Měla bys vidět, jak si nabírá kaviár, jako by to byla pomazánka.“
„A Roman?“ zeptala se Adéla.
„Mlčí. Nechce konflikt,“ odpověděla Lenka trpce. „Někdy mám pocit, že jsem tu vetřelec já. A ona paní domu.“
Michaela ráda prohlašovala: „Ženské přátelství? To mezi námi nikdy fungovat nebude, Leni.“ A to byla snad jediná věta, s níž Lenka dokázala souhlasit.
„Tak tohle už je moc…“ stála teď v kuchyni s účtenkou v ruce. Papír se jí třásl mezi prsty a hlas měla napjatý vztekem, který se snažila udržet pod kontrolou.