„Tisíc tři sta korun za šampon?“ vydechla Lenka Švecová a snažila se držet hlas na uzdě. „Michaelo, to si ze mě děláš legraci?“
Z koupelny vyšla Michaela Krejčíová, upravená, nalíčená, jako by se chystala na večerní recepci a ne jen projít do obýváku. Přeměřila si Lenku pohledem od hlavy k patě a ušklíbla se.
„Co je? Dělají ti potíže větší čísla?“ pronesla jízlivě. „Nebo ti vadí, že o sebe pečuju? Žena má přece vypadat reprezentativně. Lidi hodnotí podle toho, co vidí.“
„A účet pak pošlou někomu jinému?“ odsekla Lenka a zmuchlala papír v dlani. „Tobě to fakt nepřijde trapné?“
Michaela si založila ruce na prsou. „Trapné? A jako proč prosím tě? Ukradla jsem ti snad poslední rohlík? Nebo tě nutím spát na dlažbě v předsíni? Roman mi jasně řekl, ať si vezmu, co potřebuju. Tak si ty svoje výčitky nech pro někoho jiného, Leni.“
Lenka k ní popošla blíž, oči zúžené do úzkých štěrbin. „Napadlo tě někdy, že na ty tvoje ‘potřeby’ prostě nemáme? Že počítám každou korunu a celý měsíc si dávám k obědu jen polévku, aby nám rozpočet úplně nespadl? Nebo je ti to jedno, hlavně když budeš vypadat světově?“
Michaela si pohrdavě odfrkla a pohodlně se opřela o židli. „Ty všechno zbytečně dramatizuješ. Připomínáš mi ty ženy, co ze všeho dělají problém. Jak říkal Čechov—“
„Jestli teď začneš citovat klasiky, tak přísahám…“ skočila jí do řeči Lenka a zatnula pěsti. Větu raději nedokončila. „Prostě dost. Jsi tady jako host. Opakuju – jako host. A my opravdu nemáme přebytek peněz na tvoje kosmetické experimenty a lahve šampaňského.“
„Proboha, nevyšiluj,“ mávla Michaela rukou. „Bydlíte ve vlastním, lednice není prázdná a před domem stojí auto. Přijde mi přehnané, jak to prožíváš. V Semilech jsou lidi mnohem vstřícnější, když jde o rodinu.“
„A tam taky takhle někomu vysedáváš na krku?“ vyjela Lenka bez přemýšlení.
V tu chvíli se ve dveřích kuchyně objevil Roman Blažek. Právě se vrátil z práce, v ruce tašku s nákupem. Zůstal stát na prahu, jako by narazil do neviditelné zdi. Sáček s chlebem a mlékem položil na zem a unaveně si povzdechl.
„Zase se hádáte?“ zamumlal a svlékal si kabát. „Člověk přijde domů a místo klidu frontová linie.“
„Frontová linie je tu proto, že tvoje sestra,“ ukázala Lenka směrem k Michaele, „utrácí naše peníze, jako by právě vyhrála jackpot. Viděl jsi ten účet? Ten šampon stojí víc než náš měsíční internet!“
„Romane, neposlouchej ji,“ vstala Michaela a teatrálně si uhladila vlasy. „Vzala jsem jen to, co je normální. Sám jsi říkal, že rodina si má pomáhat.“
Roman přešel pohledem z jedné na druhou. „To jsem řekl, ano, ale… možná by nebylo nutné kupovat zrovna ty nejdražší věci,“ dodal opatrně.
Michaela rozhodila rukama. „To snad nemyslíš vážně! Necháš ji, aby na mě takhle křičela? My dva jsme rodina. Vždycky ses mě zastal. Co se změnilo?“
„Zastal?“ zasmála se Lenka hořce. „Koho je tu vlastně potřeba bránit? Ona si jezdí tvým autem, utrácí z našeho účtu a ty mlčíš. Víš co, Romane? Já už takhle dál fungovat nedokážu.“
Roman si sundal brýle a promnul si kořen nosu, jako by ho rozbolela hlava. „Dost,“ řekl pevněji a zvedl dlaň, aby je umlčel. „Už ani slovo.“
Lenka mu pohled oplatila bez mrknutí oka. „Tak si vyber. Buď odjede ona, nebo půjdu já.“
Michaela zalapala po dechu, jako by právě slyšela rozsudek. „Slyšíš ji? To je vydírání! Snaží se tě odtrhnout od vlastní sestry!“
„Michaelo, mlč,“ pronesl Roman tiše, oči sklopené k podlaze.
Lenka zatnula čelist tak silně, až ji zabolely zuby. Uvědomovala si, že to ticho, které po jeho slovech zavládlo, není řešením. Bylo to jen klamné bezvětří – a ona cítila, že skutečná bouře teprve přijde.