Ticho, které po jejím odchodu zůstalo ve vzduchu, bylo těžké a neklidné.
Michaela seděla zavřená ve svém pokoji a bezcílně přejížděla prstem po displeji telefonu. Tvrdila se do role ublížené, ale z jejího výrazu bylo patrné, že si je jistá svou převahou. Byla přesvědčená, že bratr se jí nakonec zastane. O místnost dál spolu Lenka s Romanem mluvili tlumenými hlasy.
„Dochází ti, že takhle to dál fungovat nemůže?“ řekla Lenka klidně, bez obvyklé ironie. Dívala se mu přímo do očí. „Vytlačuje nás z vlastního bytu. Jsem na konci sil. Buď to vyřešíš, nebo odcházím. A tentokrát to myslím vážně.“
Roman neklidně bubnoval prsty o desku stolu. Na podobná ultimáta od ní nebyl zvyklý. V očích se mu mihl zmatek, ale snažil se působit vyrovnaně.
„A co když se urazí?“ vysoukal ze sebe po chvíli. „Znáš Michaelu. Rozhlásí po celé rodině, že jsem ji vyhodil a že ji nenávidíš. Jak se pak podívám mámě do očí?“
„Mámě?“ pousmála se Lenka trpce. „Mámě je úplně jedno, jak tu žijeme my dva. Vždycky řešila jen to, aby její Michaela byla spokojená. Napadlo tě někdy, co bude se mnou, pokud tohle bude pokračovat? Nebo já už do tvé rodiny nepatřím?“
Roman otevřel ústa, ale žádná odpověď nepřišla.
„Nemusíš nic říkat,“ dodala tiše. „Už je mi to jasné.“ Sáhla po kabátu, vzala kabelku z věšáku. „Přespím u Adély Navrátilové. Má to tam malé, ale aspoň tam nikdo nesnídá kaviár na můj účet.“
„Lenko, počkej… kam jdeš?“ vyskočil Roman a chytil ji za ruku. „Proč to hned hrotíš?“
Vytrhla se mu. „Protože už nemůžu. Je to tvoje sestra, tak si to s ní vyřiď. Dokud tu bude ona, já se sem nevrátím.“
Dveře za ní prudce práskly.
O pár minut později vyšla Michaela do kuchyně, jako by se nic nestalo.
„Tak co, jak dopadla ta vaše manželská tragédie?“ ušklíbla se. „Říkala jsem ti, že si ženské mezi sebou nikdy nerozumí.“
Roman si promnul unaveně čelo. „Nech si ty svoje moudra. Uvědomuješ si, že kvůli tobě odešla?“
„Kvůli mně?“ pozvedla obočí. „To já jsem snad dávala ultimáta? To ona přišla s ‚buď já, nebo sestra‘. Tak si vyber, bratře.“
Roman se pomalu postavil. Pohled, který na ni upřel, byl jiný než kdy dřív.
„Michaelo,“ řekl tlumeně, „zítra ráno odjedeš.“
Zůstala stát jako přimrazená. „Prosím? To myslíš vážně? Jsem tvoje sestra, krev tvé krve! A ta tvoje Lenka? Ta tu dnes je a zítra nemusí být.“
„Ráno si sbalíš věci,“ přerušil ji bez zvýšení hlasu. „Už to dál snášet nebudu. Lenka má pravdu. Myslela jsi jen na sebe. Když jsi přijela, stál jsem při tobě. Ale tohle už je za hranou.“
„Budeš toho litovat,“ ustoupila o krok. „Nejhorší nepřátelé jsou ti nejbližší.“
„Prosím tě, přestaň,“ vydechl a zhroutil se zpět na židli.
Chvíli na něj hleděla, pak pohrdavě odfrkla a odešla do pokoje.
Ráno bylo plné rámusu. Michaela schválně bouchala dvířky skříní a kufr táhla po podlaze tak, aby to slyšel celý dům. Rozloučit se nenamáhala. Roman stál u okna a beze slova sledoval, jak taxi mizí za rohem. Nepřišla úleva, jen podivná prázdnota.
Lenka se vrátila až večer. Když vstoupila do bytu a zjistila, že je ticho a prázdno, nic nekomentovala. Sedli si spolu ke kuchyňskému stolu, ale dlouho si ani jeden netroufl zvednout oči.
Teprve když se setmělo, promluvila tiše: „Rozhodl ses správně.“
Roman neodpověděl. Mlčky potahoval z cigarety a upřeně hleděl do temnoty za oknem.