Ten večer se ale stal malý zázrak. Sedmý pokus – koláč plněný jehněčím – se vydařil tak dokonale, že Klára Zelenýová neváhala ani minutu. Ještě s vařečkou v ruce vytočila číslo bývalého manžela a pozvala ho na ochutnávku.
„Promiň, dneska to nejde,“ ozval se Tadeáš Beneš omluvně. „Renata Tichýová má důležitý den, jedu ji přivítat s kytkou. Co myslíš, budou lepší růže, nebo lilie?“
„Vezmi lilie,“ odpověděla bez zaváhání. Až když hovor skončil, překvapilo ji vlastní malé vítězství – Renata lilie přímo nesnášela.
Slavnostní koláč tak nakonec ochutnal jen pes. I po jeho porci zůstala víc než polovina. Klára si zabalila pořádný kus do alobalu a vyrazila s Lordem na procházku, aby si pročistila hlavu a zahnat tíživý pocit marnosti.
Jako na zavolanou se objevil i jejich tradiční nepřítel – malá hašteřivá fenka jménem Maja. Jméno už znala, a tak jejímu majiteli v duchu říkala prostě „Máj“, ačkoli by se k němu víc hodil listopad. I v parném létě chodil v tmavé košili s dlouhým rukávem a v pečlivě vyžehlených kalhotách.
„Odvolejte si toho psa!“ vyjela Klára, když se Maja znovu zakousla Lordovi do ucha.
Muž na lavičce však jen otočil stránku knihy a dělal, že neslyší. Klára musela zasáhnout sama. Snažila se udržet vodítko, ubránit Lorda a přitom nepustit balíček s koláčem – marně. Alobal jí vyklouzl z ruky a dopadl na zem.
Maja okamžitě změnila cíl útoku. Jako by jí ten voňavý poklad spadl z nebe, vrhla se na něj a během chvíle zmizel i poslední drobek. Z alobalu zbyly jen potrhané cáry.
Když se Klára vrátila domů, čekalo ji další překvapení. Před jejím bytem stál Tadeáš.
„Co tu děláš?“ podivila se.
„Čekám na tebe.“
„A co ty lilie?“
„Už jsem je předal. Odjeli slavit, nějaký firemní večírek. Jen pro zvané.“
„Aha,“ vydechla a nevěděla, co dodat.
Po krátké odmlce řekla: „Tak pojď nahoru. Upekla jsem koláč.“
„Koláč?“ zopakoval nedůvěřivě.
Jeho pochybnosti se však rychle rozplynuly.