Upřeně hleděla na drobounké tělíčko a bylo jí jasné, že o jeho osudu rozhodují vteřiny. Žádné přístroje, žádná moderní technika, ani odpovídající zázemí. Jen její zkušené ruce. „Klid. Už jsme zvládli i horší případy,“ uklidňovala se v duchu starší žena a pustila se do oživování. Pohyby přicházely automaticky, bez zaváhání. Tělo si pamatovalo přesně, co dělat. Ne nadarmo se říká, že lékařem člověk nepřestává být ani po letech…
Tímto úryvkem začíná příběh, který vám dnes nabízím.
Osud dokáže během jediného okamžiku převrátit všechno naruby. Přesně to se stalo jedné laskavé ženě, jejíž život se zničehonic ocitl vzhůru nohama. A zachránila ji náhoda. I když… říká se přece, že náhody vlastně neexistují. Vybavujete si hlášku z filmu Nejkrásnější a nejpřitažlivější?
— Náhoda je jen zvláštní podoba zákonitosti.
— Výborně, Šárko Pražáková! Myslím, že šachy nakonec zvládneš…
Moje babička často pronášela větu „všichni chodíme pod Bohem“ a pokaždé u toho těžce povzdechla. Obvykle to říkala ve chvílích, kdy se doslechla o nějakém neštěstí. Jako dítě jsem přesný význam nechápala, ale cítila jsem, že v tom je cosi neodvratného, jakási připomínka lidské křehkosti.
Postupem času mi došlo, že to rčení se netýká jen pohrom a tragédií. Stejně nečekaně může člověka potkat i něco nádherného. Říká se také „na všem je Boží vůle“. Jenže o dobrých věcech se tak často nemluví. Když je něco hezké, bereme to jako samozřejmost. Zato špatné události nám dokážou zaměstnat mysl na dlouhé týdny. Nikdo si je nepřeje, a právě proto nás tolik zasahují.
Ze zvědavosti jsem si babiččinu větu zadala do vyhledávače. Jeden z výkladů zněl zhruba takto: Nic nám nezaručuje naprosté bezpečí. Komukoli se může stát cokoli, a proto není moudré vychloubat se majetkem či štěstím. Stačí okamžik a vše se může rozplynout. Tato slova se často používají jako útěcha pro ty, kdo prožívají bolest, aby si uvědomili, že v utrpení nejsou sami.
Jenže mně vrtá hlavou něco jiného. Proč by měl člověka uklidnit fakt, že podobnou ránu osudu utrpěli i druzí? Je na tom něco povzbuzujícího? A jak je možné, že se někteří dokonce radují z cizího neštěstí? To mi zůstává záhadou.
Nedávno jsem na internetu narazila na článek o orkánu, který v roce 1998 zasáhl Plzeň. Možná si tu bouři pamatujete. Já velmi dobře — právě v ten den jsem měla svatbu. Temné mraky, prudký vítr a liják mám dodnes před očima.
Pod textem se rozproudila živá diskuse. Někteří lidé vzpomínali, kde tehdy byli a co prožívali. Sdíleli detaily, popisovali atmosféru i škody, které živel napáchal. Bylo to čtivé a upřímné.
Pak se ale objevily i jiné komentáře. „Dobře jim tak, těm z Plzně,“ psal někdo. „Nemám jich ani špetku lítosti.“
Co s tím má společného to, odkud člověk pochází? Copak obyvatelé města nejsou lidé jako všichni ostatní?
Další diskutující připomínali poničená auta. A odpověď? „Aspoň si rozmyslí, jestli si mají kupovat další. Jen zamořují vzduch a zabírají místo.“ Spadlé reklamní panely, poškozené budovy, stržená střecha divadla — a hned se našli tací, kteří tvrdili, že si to místní zaslouží, protože si prý žijí příliš pohodlně.
Jak může někdo přát druhým utrpení?
V takových chvílích si vždycky vzpomenu na babiččino povzdechnutí: „Všichni chodíme pod Bohem…“
Přeji vám, aby dnešní den přinesl něco radostného. Ať vás potká drobnost, která zahřeje u srdce.
A na závěr něco pro úsměv. Tenhle animovaný film miluji!
— Nedáte si jablíčko?
— Správně, kyseloučké?
— Čistý med!