„Terezo Konečná, proboha, co to zase vyvádíš?“ křikla přes plot Milada Burešová, zatímco jí vítr cuchal šátek kolem hlavy.
Zachumlala se do tlustého vlněného plédu, vykoukla opatrně mezi latěmi a pro jistotu se i pokřižovala.
„Vždyť je konec listopadu! Půda je tvrdá jak kámen. Co chceš v takové zimě sázet?“
Přitáhla jsem si rukavici těsněji k zápěstí a zkusmo sevřela prsty. Mráz štípal, vítr zalézal pod kabát, ale mně bylo horko.
„Nic nesázím, Milado,“ odpověděla jsem klidně a zadívala se jí přímo do očí. „Naopak.“
Zahrada za milion
Ještě před týdnem jsem ty růže pečlivě balila do dvojité vrstvy netkané textilie. Opatrně jsem uhlazovala jejich trnité výhony a v duchu jim slibovala, že zimu přečkají bez úhony.
Když jsem sem před pěti lety přijela poprvé – na chatu Radima Kováře a jeho matky – rozprostírala se tu bažina. Skutečná. Rákosí, stojatá voda a komáři velcí skoro jako vrabci.
Anna Králová tehdy jen mávla rukou.
„Terezo, dělej si s tím, co chceš. Já už na tuhle jílovitou hrůzu nemám sílu.“
A tak jsem začala. Každou odměnu z práce, každý vedlejší výdělek jsem místo dovolené u moře nebo nového kabátu investovala sem. Objednávala jsem náklaďáky kvalitní černozemě, platila terénní úpravy, sháněla vzácné kultivary ze specializovaných školek.
Radim se mi smál.
„Měla ses dát na zahradní architekturu.“
Jenže grilované maso na sametovém trávníku, ve stínu mých tújí, si dopřával s nadšením.
Letos na podzim měla parcela podle střízlivého odhadu hodnotu kolem milionu a půl korun. Ne kvůli pozemku samotnému – ten tu nikdy nebyl drahý. Cenu tvořilo to, co na něm vyrostlo. Dospělá, promyšlená zahrada. Moje práce, moje roky.
Rodinná porada
Bouře přišla zabalená do nedělní pohody. Minulý týden jsme seděli u Anny Králové v kuchyni. Na stole voněly vařené brambory, vedle nich miska s Radimovými oblíbenými sušenkami.
Naproti mně seděla jeho sestra Nikola Štěpánová – pětatřicetiletá „věčná oběť okolností“.
Šťourala se vidličkou v jídle a tvářila se tak nešťastně, že bylo jasné, kam to směřuje. Peníze.
„Terezko, Radime,“ spustila tchyně tím medovým tónem, který ve mně vždycky rozsvítí varovnou kontrolku, „s Nikolkou jsme to probíraly. Dostala se do složité situace. Úvěry, upomínky z banky… Je potřeba jí pomoct.“
Ztuhla jsem, ale mlčela. „Pomoct“ u nás většinou znamenalo otevřít naši peněženku.
„Rozhodla jsem se, že chatu prodám,“ vydechla Anna Králová a vyhnula se mému pohledu. „Pozemky jdou teď nahoru a náš je krásně upravený, díky Terezce. Makléř říkal, že s takovou zahradou můžeme nastavit opravdu výhodnou cenu. Nikola splatí dluhy a ještě jí zbyde na základ hypotéky na malý byt.“
V místnosti zavládlo ticho.