Radim Kovář přestal žvýkat uprostřed sousta. Já pomalu položila příbor na talíř, až sklenička tiše cinkla o hranu stolu.
„Prosím?“ hlesla jsem. „Chatu prodat?“
Cítila jsem, jak mi tuhnou prsty. „Paní Králová, víte přece, kolik peněz i práce jsem tam nechala. Jen ten skleník vyšel na pětačtyřicet tisíc. A túje? Hortenzie?“
Anna Králová se usmála tím shovívavým úsměvem, jakým se dospělí obracejí na děti, když jim vysvětlují samozřejmosti. „Terezko, k čemu ti budou nějaké keře? Jen si ničíš záda. Jsme rodina. Nikola to potřebuje víc, má děti. Vy s Radimem jste mladí, vyděláte si znovu. A navíc, pozemek je podle papírů psaný na mě.“
„Pozemek ano,“ přikývla jsem klidně. „Ale všechno, co na něm vyrostlo díky mně, je moje práce a moje investice. Buď dostanu polovinu z prodejní ceny, nebo si vezmu zpátky to, co jsem tam vložila.“
Nikola si odfrkla. „Ty sis fakt schovávala účtenky? To je teda malichernost. Pět let jsi tam byla zadarmo, užívala si zahradu, a teď chceš smlouvat?“
„Ano,“ odpověděla jsem.
Z kabelky jsem vytáhla silnou složku a položila ji na stůl. Plastové desky hlasitě klaply. „Je tu všechno. Od prvního pytle hnojiva až po poslední dlaždici na chodníčku.“
„Prosím tě,“ skočila mi do řeči tchyně. Její hlas ztvrdl, zmizela z něj veškerá předstíraná laskavost. „Když je půda moje, je moje i všechno, co v ní zapustilo kořeny. Člověk se má dělit, Terezo. Nebuď lakomá. Na jaře začnou prohlídky, tak to tam dej do pořádku, shrab listí, ať to má reprezentativní vzhled.“
Podívala jsem se na Radima. Uhnul očima a zaujatě zkoumal vzor na talíři.
„Máma má pravdu,“ zamumlal. „Nikole je potřeba pomoct.“
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Něco, co drželo pohromadě pět let jen silou vůle.
Tři noci jsem nespala. Převalovala jsem se a přemýšlela. Možná to mám nechat být. Peníze nejsou všechno. Klid je víc.
Pak jsem si ale představila cizí lidi, jak se procházejí po mém trávníku. Jak Nikola splácí své půjčky z peněz, které jsem si vydřela tím, že jsem si odpírala dovolené i nové oblečení. Jak se moje roky práce smrsknou na pouhý „upravený vzhled“.
V sobotu ráno jsem vyrazila na chatu sama.
Stála jsem u branky a dívala se na své túje Smaragd. Když jsem je sázela, byly to tenké proutky. Teď se tyčily dva metry vysoko, husté a sytě zelené.
Hortenzie odpočívaly pod zimní ochranou. Skleník z polykarbonátu, moje malá kosmická stanice, se leskl v bledém listopadovém slunci.
Nebyl to jen majetek. Byly to hodiny, dny a roky mého života.
K bráně zastavila nákladní dodávka. Z kabiny vyskočili dva statní chlapi v montérkách.
„Paní je majitelka?“ zahřměl starší z nich.
Přikývla jsem.
„Jaký bude rozsah práce?“