„Kompletní,“ odpověděla jsem klidně a rozevřela vrata dokořán. „Všechno půjde ven. Jedeme přesně podle seznamu. Začněte tújemi.“
Vytáhla jsem desky s účtenkami a připravený soupis. Ruce se mi netřásly. Byla jsem podivně vyrovnaná.
Dělníci si beze slova vyměnili pohled, opřeli se do rýčů a první ocelová hrana se zabořila do promrzlé půdy. Ten zvuk, suchý a ostrý, zněl jako úvodní tón k něčemu novému.
Pracovali bez zastávky. Černé stavební pytle o objemu dvě stě litrů, které jsem nakoupila s rezervou, se postupně plnily. Každá rostlina putovala dovnitř i s kořenovým balem, pečlivě obaleným vlastní hlínou.
„Hlavně opatrně na kořeny,“ upozorňovala jsem, když vyzvedávali pětiletou túji. „Zeminu neoklepávejte. Musí přežít přesun.“
Milada Burešová, věrná strážkyně plotu, visela přes laťky a ani si nevšimla, že jí z ramen padá šál. S každým vytaženým keřem se jí víc a víc rozšiřovaly oči.
„Terezo, proboha, co to vyvádíš?“ lamentovala. „Vždyť to tu vypadá jak po nájezdu! Ráno zahrada jak z katalogu a teď samá díra!“
Nevysvětlovala jsem. Měla jsem jinou práci – kontrolovala jsem položku po položce.
Sedm čajohybridních růží – do pytlů.
Skalní jalovec – na korbu.
Obří hosty, které jsem kdysi vezla ze školky vlakem na klíně – pečlivě zabalit.
Účetnictví v praxi.
Nejvíc času zabral skleník. Hliníkovou konstrukci rozebírali téměř dvě hodiny. Kvílení akušroubováku se neslo tichou kolonií a řezalo do podvečerního klidu. Desky polykarbonátu sundávali po celých plátech a skládali je do úhledné hromady.
Když jsme skončili, stmívalo se.
Rozhlédla jsem se kolem. Smaragdový ráj zmizel. Parcela se vrátila do původního stavu – těžká jílovitá zem, drny, plevel u plotu a temné jámy tam, kde se ještě ráno tyčily štíhlé stromy.
Připomínalo to archeologické naleziště po vykopávkách.
„To je teda pohled, paní,“ zabručel řidič dodávky, když přetahoval plachtu přes náklad. „Jak po tornádu.“
„Kdepak tornádo,“ setřela jsem si hlínu z rukavic. „Jen účetní uzávěrka. Má dáti – dal. Vyrovnáno. Můžeme jet.“
Odjížděli jsme do tmy. Na korbě leželo jeden a půl milionu korun v podobě stromů, keřů a konstrukcí. Klíč jsem nechala viset na bráně. Pozemek mi stejně nikdy nepatřil. Ať si ho užívají.
Zima proběhla tiše. S Radimem Kovářem jsme se rozešli týden po těch „vykopávkách“. Dodnes nechápe, proč jsem podle něj „vyšilovala“. Pro něj to byly jen rostliny. Pro mě důkaz, že moje práce může být bez mrknutí oka obětována rozmaru jeho sestry.
S mužem, který je schopný vydražit roky mé dřiny kvůli cizímu přání, jsem žít nedokázala.
Mamince o zahradě nic neřekl. Vymluvil se, že jsme si prostě přestali rozumět.
Rozvod proběhl rychle. Neměli jsme co dělit – kromě té chalupy, která stejně byla psaná na mámu, nebylo nic společného. Odcházela jsem s tím, s čím jsem kdysi přišla. A se svou zahradou.