„Doklady jsou hotové, paní Hano Čermáková. Všechno je potvrzené, odvoz z letiště zajištěn,“ ozýval se z telefonu energický hlas mé asistentky. Přesto jsem ji sotva vnímala, protože z vedlejšího pokoje hučel vysavač a přehlušoval každé druhé slovo.
Hovor jsem ukončila a zhluboka se nadechla. Už za dva dny odlétáme do Turecka. Ne do přeplněného resortu s plastovými náramky a frontami na hranolky, ale do klidného Bodrumu – soukromá vila, pryskyřičná vůně borovic, moře, které člověku vyčistí hlavu lépe než jakákoli terapie. Tu dovolenou jsem si vydřela. Deset let v cestovní agentuře, pozice hlavní specialistky na VIP klientelu, stovky náročných zákazníků, které jsem poslala do nejluxusnějších hotelů světa. A teď jsem chtěla dopřát něco výjimečného své rodině.
„Hano! Jak dlouho ještě budeš viset na tom mobilu? Maso je hotové, vytáhni ty pekáčky z trouby!“ objevila se ve dveřích kuchyně Ludmila Tkadlecová a utírala si ruce do zástěry. Do mé zástěry, abych byla přesná.
Podívala jsem se na tchyni. Přijela k nám „na pár dní“. Z pár dní se stal týden a z týdne celý měsíc. Chovala se, jako by náš byt byl jen prodlouženou verzí jejího domu na předměstí. Prach byl podle ní osobní urážkou a nevyžehlené povlečení důkazem mého morálního úpadku.
„Paní Ludmilo, pracuji. Řeším komplikovanou rezervaci,“ odpověděla jsem klidně a odložila telefon.
„Pracuje,“ ušklíbla se. „Mačkat tlačítka umí každý. To není žádná dřina. Můj Miroslav, to je pracant! Inženýr ve fabrice, celý den na nohách. A ty si jen lítáš hlavou v oblacích. Mimochodem, Miroslav říkal, že na tu tvou dovolenou stejně nepojede.“
V hrudi mě píchlo. O té cestě jsme mluvili půl roku. Většinu jsem zaplatila ze svých úspor a z bonusů, které mi poskytly hotely.
„Jak to myslíte – nepojede? Máme přece letenky,“ cítila jsem, jak se mi třesou prsty.
„Normálně. Za čtyři dny slavím šedesátiny, zapomněla jsi? Sjede se celá rodina z vesnice, bude se chystat hostina. Miroslav řekl, že matka je přednější než nějaké pláže. Takže zůstaneš doma s dětmi a pomůžeš mi. A peníze se využijí rozumněji – třeba na opravu auta.“
Do kuchyně vstoupil můj muž. Pískal si, jako by se nic nedělo, a zamířil rovnou k lednici.
„Miroslave, co to má znamenat? Jaké oslavy? Odlet máme pozítří!“ přistoupila jsem k němu a snažila se zachytit jeho pohled.
Klidně se napil kefíru přímo z krabice, otřel si ústa hřbetem ruky a bez zájmu pronesl: „Máma má pravdu. Šedesátiny nejsou každý den. Moře nikam neuteče. Příští rok se tam podíváme. Možná.“
„Příští rok? Šetřila jsem na to půl roku! Rezervovala jsem business třídu, chtěla jsem, aby děti poznaly svět! Víš vůbec, kolik úsilí mě to stálo?“
Krabici položil na stůl tak prudce, až to zadunělo. V očích mu ztmavlo. Nesnášel, když jsem mluvila o svých příjmech. V jeho představě jsem byla jen doplňkem k jeho „pořádné mužské výplatě“.
„Poslouchej mě,“ přistoupil těsně ke mně. Cítila jsem z něj tabák i lacinou kolínskou. „Ty letenky jsem zrušil. Zavolal jsem na přepážku, řekl jsem, že nikam neletíme. Peníze ti vrátí na účet do týdne.“
Okolní svět se na okamžik rozostřil.
„Ty… jsi co?“ vydechla jsem. „Jak to mohli zrušit? Byly na moje jméno, moje karta…“
„Mám tam známého,“ mávl rukou. „Pomohl mi. A tím to končí. Zůstaneš doma, budeš vařit a starat se o mámu. Tady nejsi žádná hvězda. Jsi tu od toho, abys obsluhovala moji rodinu. Žádná velká byznysmenka.“
Rozběhla jsem se ke komodě, kde jsem měla složku s doklady. Byla prázdná. Jen starý cestovní pas, který jsem kdysi zapomněla uklidit do trezoru.
„Vrať mi pas, Miroslave!“ vykřikla jsem, slzy mě pálily v očích. „Nemáš právo!“
„Právo?“ ušklíbl se a vytrhl mi modrou knížku z ruky. „Já jsem tady právo.“
Stáli jsme u otevřeného okna. Dusný červencový večer, Ostrava se topila v horku. Miroslav si pas chvíli prohlížel, pak se na mě podíval s podivným, téměř zvířecím zadostiučiněním a prudce jím mrštil ven.
„Tak si ho běž najít, cestovatelko!“ zasyčel.
Doklad dopadl do keře šípků pod balkonem ve druhém patře. Z kuchyně se ozvalo spokojené odfrknutí.
„Správně, Miroslave. Musíš na ni přitvrdit. Už neví, kde má hranice,“ poznamenala Ludmila Tkadlecová a dál se věnovala pekáčkům.
Zůstala jsem stát s prázdnýma rukama. Nevykřikla jsem. Nepohádala se. Bylo to, jako by ve mně někdo zhasl. Ticho, temnota, prázdno.
Miroslav práskl dveřmi a odešel. Byl přesvědčený, že vyhrál. Že teď seběhnu dolů, budu se prodírat trním pro pas a pak se slzami v očích začnu loupat brambory pro jeho příbuzné.
Jenže netušil jednu drobnost.
Na polici v kuchyni, mezi sklenicemi s kořením, stál můj telefon.