Michaela beze slova prostřela stůl. Talíře kladla opatrně, příbory srovnala do přesné linie, jako by tím mohla nastolit pořádek i ve vlastním životě. Martin mezitím dopil první lahev piva a bez váhání si otevřel další.
„Myslím to vážně,“ navázal, jako by jejich rozhovor ani na okamžik nepřerušil. „Zítra musí být všechno tip ťop. Oběd, uklizeno, prostě bez chybičky. Aby si máma neměla na co stěžovat.“
„A co když to nestihnu?“ zeptala se klidně, když si sedla naproti němu. „Od deseti do jedné mám schůzku. Je to důležitý projekt, Martine. Honorář je šedesát tisíc.“
Ušklíbl se. „To určitě. Kdo by ti dal takové peníze? Tři roky jsi pořádně nepracovala.“
Ta věta ji zasáhla víc, než čekala. Další drobný úder, další kousek sebevědomí, který se drolil. Mezi nimi rostla zeď, cihlu po cihle, a on si toho snad ani nevšiml. Neodpověděla. Jen si nabrala sousto kuřete, které bylo trochu vysušené, a mechanicky žvýkala. Pohled upírala z okna na světla projíždějících aut.
V noci dlouho nezamhouřila oči. Ležela na zádech a sledovala strop, zatímco jí hlavou běžely scénáře následujícího dne. Hana Bednářová dorazí s kufrem, zabere jejich ložnici, protože „má bolavá záda“, a oni se přesunou na rozkládací gauč v obýváku. Týden přednášek o tom, jak má vypadat správná domácnost. Týden, kdy bude Martin poslušně přikyvovat své matce a zapomene, že má vedle sebe manželku.
Ráno vstala ještě před budíkem. Bylo pár minut po sedmé. Dala si sprchu, oblékla tmavý kostým, který už dlouho nevytáhla ze skříně. V zrcadle viděla bledší tvář a kruhy pod očima, ale také odhodlání, které tam dřív chybělo. Do kabelky vložila složku s podklady i telefon.
„Kam jdeš?“ ozval se Martin z ložnice. Stál ve dveřích rozespalý, vlasy rozcuchané.
„Říkala jsem ti to. Na jednání.“
„Míšo…“
„Vrátím se večer,“ přerušila ho a zamkla za sebou.
Ve výtahu otevřela zprávy a našla konverzaci s Lenkou Bednářovou, svou tetou. Napsala jí už cestou dolů: „Můžu se dnes zastavit? Potřebuju si promluvit.“ Odpověď přišla téměř okamžitě. „Samozřejmě. Přijeď.“
Město se probouzelo do šedivého únorového rána. Přesto měla Michaela pocit, že vzduch je lehčí než jindy.
Lenka bydlela na okraji města, ve starším domě s výhledem do parku. Michaela dorazila krátce před devátou. Schůzku s klientem posunula v Martinových očích o hodinu – věděla, že nejdřív potřebuje slyšet hlas někoho, kdo ji nebude shazovat.
„Pojď dál, zahřej se,“ otevřela teta a pozorně si ji prohlédla. „Zhubla jsi. A vypadáš vyčerpaně. Co s tebou ten tvůj Martin vyvádí?“
V bytě bylo příjemné teplo a voněl čerstvý čaj. Michaela si sundala kabát a posadila se na pohovku. Lenka, mladší sestra její maminky, byla vždy přímá. Bylo jí sice šedesát, ale působila energicky – krátké vlasy, bystré oči, pevný hlas.
„Nevím, jak dál,“ vydechla Michaela. „Začíná být stejný jako jeho matka. Dnes přijede a zůstane u nás celý týden. A já mám pocit, že už to dál nedokážu.“
„Tak to nedělej,“ odpověděla Lenka bez zaváhání a stiskla jí ruku. „Nemusíš zůstávat tam, kde jsi nešťastná. Jsi schopná, mladá. Svět se nezboří.“
Michaela sáhla do kabelky a vytáhla telefon. Otevřela bankovní aplikaci a ukázala tetě zůstatek. „Tři měsíce dávám stranou. Převedla jsem tam všechno, co jsme měli naspořeno. On o tom zatím neví.“
Lenka tiše hvízdla. „Sto osmdesát tisíc? To je slušné. Ale jestli na to přijde…“
„Proto musím jednat rychle. Chci si najít byt a odstěhovat se bez hádek.“
Povídaly si víc než hodinu. Lenka přinesla sušenky, dolévala silný čaj a vyprávěla o svém rozvodu před dvaceti lety. O tom, jak dlouho mlčela, než pochopila, že život není zkouška vytrvalosti v utrpení.
Když se Michaela chystala odejít, Lenka znejistěla. „Ještě něco… Nedávno jsem potkala Ivanu Moravecovou. Pracuje na finančním úřadě. Zmínila se, že viděla Martina v obchodním centru. Nebyl sám.“
Michaela ztuhla.
„Byl tam s nějakou mladou ženou. A s malým dítětem. Kluk mohl mít tak rok, světlé vlasy. Martin ho nesl v náručí. Ivana si nejdřív myslela, že jsi to ty, ale pak si všimla, že ta žena je někdo jiný. A prý se líbali. A dítě mu říkalo tati.“
Slova se jí zabodla pod kůži. Srdce jí prudce kleslo až někam do žaludku.
Zbytek dne uběhl jako ve snu. Na schůzce s investorem probírala návrh interiéru nové kavárny, mluvila o barvách a materiálech, ale myšlenkami byla jinde. Přesto získala zálohu – třicet tisíc korun v hotovosti. Obálka v kabelce působila těžce, skoro jako kámen.
Domů dorazila krátce po čtvrté. Schody vycházela pomalu a snažila se zklidnit dech. Už na chodbě cítila vůni čerstvě upečeného koláče – Hana Bednářová byla evidentně na místě.
„No podívejme, naše paní se uráčila,“ přivítala ji tchyně v předsíni a utírala si ruce do zástěry. „Zatímco já tu uklízím ten váš nepořádek.“
„Dobrý večer,“ odpověděla Michaela klidně a prošla dál.
Martin seděl v kuchyni a projížděl telefon. Zvedl oči jen na okamžik. „Tak co? Velký byznys?“
„Podepsali jsme smlouvu. Dala mi zálohu.“
„Jasně,“ odfrkl si. „Kolik?“
„Třicet tisíc.“
Hana se otočila od sporáku. „Třicet? A za co přesně?“
Michaela vytáhla obálku a položila ji na stůl. „Za návrh interiéru kavárny. Tady je částka.“
Martin peníze přepočítal. Překvapení rychle vystřídalo podráždění. „Dobře. Dej to k ostatním. Všechno je přece společné.“
Michaela si obálku vzala zpět a zasunula ji do kabelky. „Ne. Tohle je moje práce a moje odměna. Použiju ji na své potřeby.“