Moje děti si nakonec zvolily jeho. Beze studu mi oznámily, že prý neměly skutečné dětství ani milující mámu. Tvrdily, že si pamatují jen můj zády otočený obraz a nekonečné příkazy: uč se, vyčisti si zuby, ukliď po sobě. A pak přidaly další ránu — podle nich jsem doma vlastně ani nebyla, vychovávali je hlavně babička s dědou.
Nejvíc je ale pálilo něco jiného. Jsou přesvědčené, že jsem jim bránila ve styku s otcem. Úplně překroutily minulost a oznámily mi, že teď s nimi bude bydlet táta.
— Alespoň pochopíš, jaké to je, když někdo dítě připraví o otce. Náš táta je skvělý člověk. S tebou se ale žít nedá.
A skutečně ho nastěhovaly do mého bytu. Do toho bytu, na který jsem si vydělávala roky v Itálii, zatímco on přecházel od jedné ženy ke druhé a o rodinu se nestaral.
Dlouho jsem si namlouvala, že až vyrostou, všechno jim dojde. Že jednou přijdou, obejmou mě a poděkují. Místo toho jsem slyšela jen výčitky.
Nezhroutila jsem se. Řekla jsem si, že když to tak chtějí, ať tedy opravdu žijí s otcem. Stalo se to pro mě otázkou zásady.
Přitom kdysi všechno začalo mojí obrovskou láskou ke Karlu Malíři. Dokázala jsem celé hodiny sedět a poslouchat, jak hraje na kytaru. Stačilo se na něj dívat a byla jsem šťastná. Maminka mluvila o budoucnosti, o odpovědnosti, ale já si přála jen, aby ty chvíle nikdy neskončily.
Vzala jsem si ho, protože jsem už čekala dceru. O dva roky později přišel na svět syn. Karel Malíř si však s otázkou bydlení příliš hlavu nelámal — měl za to, že to mají vyřešit naši rodiče. Toužil po bezstarostném životě, jenže se dvěma malými dětmi to nešlo.
Jednoho dne prohlásil:
— Na tohle jsem ještě moc mladý…
A zmizel.
Zůstala jsem sama a veškerou energii vložila do dětí. Utěšovala jsem se představou, že je to jen dočasné, že se Karel Malíř vrátí, přinese peníze, všechno napraví a začne se chovat jako skutečný otec.
Nepřišel. Já pracovala, bydlela u rodičů a poslouchala jejich poznámky:
— Teď snad chápeš, jak důležité je myslet na to, z čeho budeš žít.
Chápala jsem to až příliš dobře. Litovala jsem, že jsem si nedokončila vzdělání. Možná bych pak nestála celý den na trhu. Brala jsem každou brigádu, myla stánky, domů se vracela pozdě večer. A tam mě čekalo další kolo povinností — vaření, praní, úklid, kontrola úkolů.
Byla jsem přesvědčená, že když budou mít dobré známky, otevře jim to dveře k lepšímu životu.
Někde jsem slyšela, že děti je třeba vést k samostatnosti od malička. Držela jsem se toho důsledně. U nás panoval řád a přísnost. Na mazlení nezbýval čas ani síla. A možná už ani cit — jako by ve mně všechno vyhaslo.
Pak maminka poznamenala, že děti potřebují vlastní prostor. Rozhodla jsem se odjet za prací do zahraničí. Dřela jsem, abych koupila třípokojový byt, aby každé z nich mělo svůj pokoj. Následovaly další roky práce na rekonstrukci a potom na jejich studium.
Znovu jsem odjela, tentokrát abych si zajistila důstojné stáří. A právě tehdy přišla zpráva: nastěhovaly si do mého bytu otce, protože on je „hodný“ a já prý ne.
Na sociálních sítích sdílejí společné fotografie, píší, jak jsou šťastní. Taková slova jsem od nich nikdy neslyšela.
Nemohla jsem spát ani jíst. Tížilo mě něco, co mi bránilo i normálně dýchat. Až později jsem si uvědomila, že je to pocit křivdy.
Když jsem přijela domů, řekly mi to přímo do očí: nebyla jsem matka, ale jen přísná učitelka. A kvůli mně prý jejich otec nemohl být součástí jejich života.
— Nemohl? — rozklepaly se mi zuby. — Dobře tedy. Zkuste si s ním žít. Sami uvidíte.
Učinila jsem rozhodnutí. Chtěla jsem, aby každý z nich poznal otce i jinak než z hezkých fotografií.
Prodala jsem byt a z utržených peněz koupila dvě malé garsonky — jednu dceři, druhou synovi. Třetí, podobnou, jsem pořídila i sobě a doplatila ji ze svých úspor.
— Teď si o peníze na opravy řekněte tatínkovi. Ode mě jste dostali všechno. Možná víc, než bylo rozumné.
Šli za ním?
Ne.
— Táta na tom není zdravotně dobře, a ty chceš, abychom z něj tahali peníze? Kvůli tobě přišel o všechno, toulal se bez domova, a ty se k němu takhle chováš! — vyčítaly mi. — Máš povinnost nám pomoct.
— Nemám, — odpověděla jsem klidně.
— Tak nejsi naše máma.
— Jestli to tak cítíte, budiž.
Říká se, že člověk má žít pro děti, ne pro partnera. Jenže já dnes nevím, zda bylo správné obětovat jim úplně všechno. Nezbylo mi nic — žádná radost, žádné procházky, žádné lehké vzpomínky, ke kterým bych se mohla vracet.
A teď stojím sama a přemýšlím, co si s tím vším počít dál…