Ladislava Sedláčeková se na mě usmívala dokonale nacvičeným, téměř porcelánovým úsměvem a podávala mi malou krabičku potaženou tmavě modrým sametem. V rozlehlém sále venkovské restaurace náhle utichlo všech sto padesát hostů. Danielovi obchodní partneři, majitelé galerií i několik místních politiků zůstali bez hnutí. Hudebníci na pódiu přerušili skladbu uprostřed taktu. Automaticky jsem si dárek převzala a otevřela jej. Uvnitř, na lesklé saténové výstelce, ležela obyčejná šedá izolační páska.
„To je pro tebe, Anno,“ pronesla Ladislava dostatečně hlasitě, aby ji slyšeli i lidé u nejvzdálenějších stolů. „Když už jsi taková nuzná chudinka, můžeš si s ní slepit ten svůj bezcenný život. Dnes můj syn konečně pochopí, koho si to přivedl po svém boku.“
Sálem se rozlil šum tlumených hlasů. V ústech mi vyschlo tak, že jsem sotva polkla. Stála jsem uprostřed místnosti v šatech šitých na míru a pod tíhou desítek hodnotících pohledů jsem si připadala nahá a bezbranná. Netušila jsem však, že tento večer nebude koncem mého světa, jak si mnozí přáli.
Ještě před třemi lety jsem o zákulisí luxusních klubů neměla ani ponětí. Vyrůstala jsem v obyčejném panelovém domě na okraji Litvínova. Moje maminka, Růžena Němecová, balila cukrovinky v místní továrně a po směnách si přivydělávala úklidem v lékárně. Z jejího starého vlněného svetru se mísila vůně vanilky a dezinfekce. Zemřela krátce po mých třiadvacátých narozeninách. Lékaři jen bezmocně konstatovali, že tělo vypovědělo službu po letech práce bez odpočinku.
Zůstala jsem sama. Dokončila jsem vysokou školu a nastoupila do oddělení restaurování vzácných tisků v krajské knihovně. Ticho tamních místností mi vyhovovalo. Milovala jsem vůni zažloutlého papíru i pečlivou práci s rozpadajícími se vazbami. Mezi regály nebylo místo pro přetvářku ani okázalost.
Jednoho mrazivého listopadového odpoledne se dveře dílny tiše pootevřely. Vešel Daniel Blažek. Měl na sobě prostý tmavošedý svetr a vítr mu rozcuchal vlasy. Přinesl k opravě deníky svého pradědečka. Místo rychlého předání jsme se dali do řeči a téměř hodinu debatovali o kožených vazbách z devatenáctého století. Nepůsobil jako dědic stavebního impéria. Pil se mnou vychladlý čaj z otlučeného hrnku, vtipkoval a skutečně naslouchal.
Náš vztah nabral rychlé tempo. Daniel jezdil nenápadným autem, chodili jsme na procházky do starých parků a kupovali si horké koláče z pouličních stánků. Po půl roce, když jsme seděli u mého malého kuchyňského stolu, zvážněl.
„Anno, musím tě na něco připravit,“ řekl a nervózně mačkal papírový ubrousek. „Moje rodina… hlavně matka… lpí na původu a společenském postavení. Lidé mimo její okruh pro ni neexistují. Bude tě zkoušet, provokovat. Prosím, neber si to k srdci. Já budu stát při tobě.“
Tehdy jsem jen lehce mávla rukou. Co by mi mohla udělat jedna žena? Maximálně pár jedovatých poznámek.
První návštěva jejich sídla mě rychle vyvedla z omylu. Dům za městem připomínal galerii: obrovská okna, podlahy z leštěné žuly, starožitný nábytek. Ladislava Sedláčeková mě přivítala v hale. Vysoká postava, perfektně upravené vlasy, chladné světle hnědé oči. Její pohled sklouzl od mých obnošených bot až ke skromnému límci kabátu.
„Tak vy jste restaurátorka,“ pronesla bez náznaku podané ruky. „Velmi neobvyklé a… řekněme nepříliš výnosné povolání.“
Během večeře pak teatrálně rozebírala s Antonínem Kovářem nákup nemovitosti u moře a mluvila tak, jako bych u stolu vůbec neseděla, zcela mě přehlížela.