Když jsem se ve třiceti oženil, neměl jsem prakticky nic. Ne že bych žil v bídě, ale na účtu neležely žádné úspory, nečekalo mě dědictví ani finanční jistota, o kterou by se dalo opřít.
Moje žena, Kateřina Tesařová, vyrůstala v podobných podmínkách. V jejich rodině se počítala každá koruna. Z blízkých příbuzných měla jen otce – Miroslava Bednáře, muže kolem šedesátky, tichého, uzavřeného, který vyžil z nenápadného důchodu a málokdy se pouštěl do delších rozhovorů.
Krátce po svatbě se k nám přistěhoval. Nepřipadalo mi to nijak nevhodné. Byl to Kateřinin otec a považoval jsem za samozřejmé, že mu nabídneme zázemí. Netušil jsem ovšem, že se z dočasného řešení stane dvacetileté soužití.
Celé dvě dekády sdílel naši střechu.
Za tu dobu nikdy nenabídl, že by přispěl na elektřinu nebo vodu, nepřinesl nákup, nehradil si léky. Nepamatoval jsem si, že by se dobrovolně postaral o děti, uvařil večeři nebo vzal do ruky vysavač. Rozhovor s ním byl vzácností. Někteří známí si z něj s nadsázkou utahovali a říkali mu „mistr domácího nicnedělání“.
Snažil jsem se zachovat klid, ale občas ve mně všechno vřelo. Po vyčerpávajícím dni jsem otevřel lednici, v níž zela téměř prázdnota, a koutkem oka zahlédl, jak sedí v obýváku ve svém křesle a pomalu upíjí čaj, jako by svět kolem něj nevyžadoval žádnou námahu.
Jednou jsem si pro sebe zamumlal: „To musí být nádhera žít a za nic neplatit…“ Nikdy jsem to však neřekl nahlas, aby to neslyšel.
Kdykoli se ve mně vzdouval vztek, zarazil jsem se. Je starý. Je to otec mé ženy. Pokud se o něj nepostaráme my, kdo jiný? A tak jsem pokaždé spolkl hořkost a fungoval dál.
Roky plynuly. Děti vyrostly. Žili jsme skromně, někdy doslova od výplaty k výplatě, ale zvládli jsme to. On zůstával stejný — nenápadný, tichý, téměř nehybný, jako kus nábytku, který se stal trvalou součástí bytu.
Pak přišlo ráno, které všechno uzavřelo. Kateřina mu jako obvykle připravila snídani, misku ovesné kaše. Když k němu přišla, aby ho zavolala ke stolu, všimla si, že sedí nehybně, ruce položené na kolenou. Odejít dokázal tiše, ve spánku.
Pohřeb byl prostý a bez okázalosti. Žádní další příbuzní se neozvali, a tak veškeré zařizování i výdaje zůstaly na nás. Neprotestoval jsem. Bral jsem to jako poslední závazek, který je třeba splnit. Dvacet let byl součástí naší domácnosti, ať se mi to líbilo, nebo ne.
Třetí den po obřadu, kdy se náš život začal pomalu vracet do obvyklého rytmu, zazvonil někdo u dveří. Na prahu stál muž středního věku v pečlivě střiženém obleku, v ruce držel koženou aktovku.
„Jste pan Jiří Tkadlec?“ zeptal se zdvořile.
Přikývl jsem, i když mě nepatrně bodla nejistota.
Vešel dovnitř a položil aktovku na stůl v obýváku.
Představil se jako Milan Malý, advokát. Jeho tvář byla klidná, téměř nečitelná, avšak v očích se mu zračila zvláštní, slavnostní vážnost, která naznačovala, že nepřišel kvůli bezvýznamné záležitosti.