Do pondělního rána vstupovala Tereza s pocitem vnitřní rovnováhy. Všechnu hořkost z minulých dní ze sebe během víkendu smyla, jako by odplavila prach z cesty, po které už nehodlala jít. Už se necítila jako někdo, komu bylo ublíženo. Byla připravená převzít iniciativu a narovnat věci, které se vymkly spravedlnosti.
Pár minut před desátou zastavilo před hlavním vstupem do administrativní budovy tmavé služební auto. Nejprve vystoupil Petr Novotný – vysoký muž s pevným držením těla a klidným, neproniknutelným výrazem. Oblek na něm seděl bezchybně a vyzařoval autoritu, která nepotřebovala okázalá gesta. Hned po něm vystoupila Tereza. Zvolila jednoduchý, ale elegantní kostým, vlasy měla stažené do uhlazeného účesu. V jejím pohledu už nebyla ani stopa po nejistotě, která ji provázela při poslední návštěvě této budovy.
Jakmile prošli vstupní halou, ochranka zpozorněla. Muž, který ji ještě ve čtvrtek litoval, se teď napřímil a uctivě jim otevřel cestu k výtahu určenému vedení společnosti.
V zasedací místnosti už panovalo napjaté očekávání. Vedoucí oddělení i manažeři stáli ve skupinkách a tlumeně si mezi sebou cosi šeptali. Nejistota visela ve vzduchu. Tereza okamžitě zahlédla Ivanu Řezníkovou. Stála mezi kolegy, neustále si uhlazovala sako a na tváři měla přehnaně vstřícný úsměv, který působil spíš jako křeč.
Přesně v deset vstoupil do místnosti dosavadní generální ředitel, jehož Petr Novotný zatím ponechal ve funkci. Odkašlal si a zjevně bojoval s nervozitou.
„Dámy a pánové, prosím o pozornost,“ pronesl a jeho hlas lehce kolísal. „Rád bych vám představil nového vlastníka a předsedu představenstva společnosti Budoucí Technologie – pana Petra Novotného.“
Všechny pohledy se obrátily k muži, který klidně vykročil doprostřed sálu. Jeho zrak pomalu přejel po přítomných a na okamžik se zastavil na Ivaně Řezníkové. Ta se pokusila o ještě širší úsměv.
„Dobrý den,“ začal pevně a bez zbytečných okras. „Nebudu dlouhý. Mým cílem je posunout tuto firmu výrazně kupředu. K tomu však potřebujeme nejen schopné lidi, ale také naprostou transparentnost a férové jednání. Intriky, neschopnost či dokonce porušování zákona nebudou tolerovány. Abychom měli jistotu, že procesy fungují správně, zřizuji novou pozici – viceprezidenta pro rozvoj. Tento člověk bude mým přímým zástupcem. Jeho rozhodnutí budou mít stejnou váhu jako ta moje.“
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Ivana Řezníková se nepatrně narovnala; v očích jí probleskla naděje, že její dlouholetá praxe bude oceněna.
Petr Novotný se na okamžik odmlčel, čímž napětí ještě vystupňoval. „Dovolte mi představit svého zástupce a novou viceprezidentku společnosti – Terezu Novotnou.“
Lehce kývl směrem k dceři. Tereza vystoupila kupředu a postavila se po jeho boku.
Výraz Ivany Řezníkové se v tu chvíli proměnil k nepoznání. Úsměv jí ztuhl na rtech a během několika vteřin se rozpadl. Zůstala stát s vytřeštěnýma očima a pobledlou tváří, jako by před sebou spatřila něco nepředstavitelného. Její pohled těkal mezi Terezou a jejím otcem. Bylo z něj čitelné zděšení i náhlé pochopení. Kamil Brňák a Ondřej Tesař, sedící opodál, nevypadali o nic klidněji – hleděli na Terezu, jako by se před nimi zjevila připomínka jejich vlastního provinění.
V tom okamžiku jim všem došlo, kdo před nimi stojí. Žena, kterou minulý týden bez váhání vyhodili. Dcera nového majitele firmy. Jejich tehdejší pobavené poznámky a oslava „vítězství“ se teď jevily jako osudová chyba.
„Začneme okamžitě,“ promluvila Tereza jasným a rozhodným hlasem, který se nesl sálem. „Prvním krokem bude důkladný audit marketingového oddělení za uplynulých dvanáct měsíců. Prověříme každou fakturu, každou uzavřenou smlouvu i všechny odevzdané výstupy.“
Její pohled se upřel přímo na Ivanu Řezníkovou. Ta nebyla schopná slova.
Porada byla brzy ukončena. Lidé odcházeli rozpačitě, s otázkami v očích. Ivana však zůstala stát, jako by jí nohy přirostly k podlaze. Teprve když se místnost téměř vyprázdnila, odhodlala se přistoupit k Petrovi a Tereze.
„Pane Novotný… Terezo…,“ začala rozechvěle. „Tohle je určitě nějaké nedorozumění. Já přece nemohla tušit…“
„Nevěděla jste, že ponižovat podřízené je nepřijatelné?“ přerušil ji klidně Petr Novotný. „Nebo jste si nebyla vědoma, že si nemůžete přivlastňovat práci, která vám nepatří?“
„Nic jsem si nepřivlastnila!“ vyhrkla téměř hystericky. „A Tereza nebyla schopná zaměstnankyně. Zmařila klíčový projekt!“
Tereza se na ni podívala bez emocí. „Projekt, který byl zničen poté, co někdo odstranil všechny soubory z interního systému.“