Byla jsem loajální. Ne jemu, ale věci samotné. Do posledního písmene, do poslední tečky.
„To je nesmysl!“ vyprskl nervózně. Pokusil se o smích, jenže zněl dutě a přerývaně. „Jaký bod? Nic takového tam nikdy nebylo.“
„Ale bylo,“ odpověděla jsem klidně. „Horizont s.r.o. Ty a já – společníci, každý polovina. Článek 7.4, písmeno b). Jakýkoli převod podílu – ať už prodej nebo dar – je neplatný bez mého písemného souhlasu s notářským ověřením.“
Mluvila jsem pomalu, srozumitelně, téměř učitelsky. Každá věta dopadala s přesností kladiva. Viděla jsem, jak mu dochází význam slov.
„Lžeš!“ vyštěkl a sáhl po mobilu. „Zavolám Karlu Moravcovi!“
„Jen do toho,“ pokrčila jsem rameny. „Karel Moravec ten společenský smlouvu osobně ověřoval. Všechno archivuje. Je puntičkář.“
Jan Navrátil ztuhl. Došlo mu, že neblafuji. Karel byl u zrodu firmy. Nepatřil nikomu z nás. Patřil zákonu.
Vytočil číslo. Zaslechla jsem útržky: „Karle, Anna tvrdí… stanovy z roku 2012… ustanovení o převodu podílu…“
Odešel k oknu a postavil se ke mně zády. Ramena měl napjatá jako struny. Telefon svíral tak silně, až mu zbělely klouby. Hovor netrval dlouho.
Když se otočil, barva mu zmizela z obličeje.
„To… to není možné! Dám tě k soudu! Žádný podíl jsi neměla! Všechno bylo psané na mě!“
„Klidně žaluj,“ přikývla jsem. „Jen si uvědom, že ta darovací smlouva je bezcenný papír. Zato pokus o vyvedení majetku firmou řízenou jednatelem? To už zavání trestním stíháním. A ve velkém rozsahu.“
Svezl se na židli. Dravec zmizel. Přede mnou seděl někdo zahnaný do kouta.
„Co vlastně chceš?“ procedil mezi zuby. „Peníze? Kolik? Vyplatím tě.“
„Tvoje peníze mě nezajímají, Jane,“ odpověděla jsem tiše. „Chci to, co mi podle práva náleží. Svých padesát procent. A vezmu si je. A ty… zůstaneš tam, kde jsi byl, když jsi za mnou před patnácti lety přišel. S kufrem a dluhy.“
„Tu firmu jsem vybudoval já!“
„Byl jsi její tváří,“ opravila jsem ho. „Ale konstrukci jsem držela já. Každou smlouvu, fakturu, daňové přiznání. Zatímco ty ses ‘věnoval obchodu’ s Gabrielou Vaněkovou po hotelích.“
Vyskočil tak prudce, až židle narazila do zdi.
„Za tohle zaplatíš, Anno! Zničím tě!“
„Než začneš ničit mě,“ pronesla jsem klidně, „zavolej nejdřív své Gabriele. A zeptej se, jestli jí dorazilo oznámení o předčasném splacení úvěru.“
Zarazil se.
„Jakého úvěru? Ten dům jsem jí koupil za hotové!“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a nasadila svůj nejprofesionálnější, účetní úsměv. „Nep koupil. Přesvědčil jsi mě, že pro firmu bude výhodné investovat do nemovitosti. Horizont ten dům pořídil. A následně ho ‘prodal’ tvé přítelkyni. Podepsala úvěrovou smlouvu – s naší vlastní společností – na plnou částku. Se zástavou té nemovitosti.“
Dokumentaci jsem připravovala osobně. Byl to tvůj nápad, pamatuješ? Já ho jen dotáhla do konce.
„A včera,“ dodala jsem, „jako jediný oprávněný společník jsem zahájila proces vymáhání pohledávky.“
Gabriela má třicet dní na uhrazení celé částky. Pokud nezaplatí, dům přechází zpět do majetku společnosti. Tedy pod mou kontrolu.
Jeho rysy se zkřivily, jako by mu někdo z měkké tváře vymodeloval masku vzteku a děsu. Díval se na mě, jako bych byla cizinka. Už ne tichá, poslušná Anna, která roky mlčela a snášela všechno. Před ním stála někdo jiný – chladná, soustředěná, nebezpečná.
Aniž ze mě spustil oči, znovu zvedl telefon a vytočil číslo.
„Gabrielo? To jsem já. Poslouchej…“