„A z jakého důvodu jsi vlastně přijela, mami?“ pronesl Martin Blažek chladným, odměřeným hlasem. „Celý život jsi stála při Lucii Tkadlecové, tak se teď obrať na ni.“
Ani mě nevyzval dál. Zůstal stát ve dveřích bytu, ruce opřené o futra, jako by bránil vstupu cizímu člověku. V jeho očích nebylo ani stopy po vřelosti, jen odstup a tvrdost.
„Martine, to mě opravdu necháš stát přede dveřmi?“ hlas se mi zlomil a slzy mi samy vyhrkly.
„Prosím tě, nech ty výlevy. Nemám čas na zbytečné scény,“ odbyl mě a už sahal po klice, že dveře zavře.
Vtom se z bytu ozval ženský hlas: „Martine, s kým to mluvíš?“
Do předsíně přišla Klára Urbanová. Jakmile mě spatřila, překvapeně zvedla obočí. „Maminko? To jste vy? Proč stojíte venku? Pojďte přece dál.“
Martin jen mávl rukou a beze slova zmizel v pokoji. Já vstoupila dovnitř s pocitem úlevy a začala si zouvat boty. Byla jsem Kláře vděčná, že mě nenechala na chodbě, protože jsem nepřijela jen tak — musela jsem si s nimi promluvit o důležité věci.
Dobře jsem věděla, že jsem vůči synovi selhala. A teprve teď mi docházelo, jak hluboko jsem ho zranila.
Mám dvě děti — Martina a Lucii Tkadlecovou. A stalo se, že jsem celé roky podporovala jen dceru, zatímco syna jsem přehlížela. Byla jsem přesvědčená, že si poradí sám a pomoc nepotřebuje. Jenže jsem si začala uvědomovat, že všechno, co dokázal, bylo možná spíš navzdory mně než díky mně.
Teprve s odstupem času mi došlo, že mnohé z toho, čeho Martin Blažek dosáhl, nebylo díky mně, ale spíš navzdory mému postoji. Jako by mi chtěl dokázat, že si vystačí i bez mateřské podpory a bez peněz, které jsem mu nikdy neposílala.
Přitom jsem si na nedostatek financí stěžovat nemohla. Dlouhých dvacet let jsem pracovala v Itálii. Vydělávala jsem slušně, jenže všechny úspory pravidelně mířily na účet Lucie Tkadlecové. Dnes mě to tíží víc, než bych čekala. Lucie mou pomoc brala jako samozřejmost – a když mi bylo nejhůř, obrátila se ke mně zády.
Do zahraničí jsem odjela ve chvíli, kdy bylo Martinovi osmnáct a Lucii šestnáct let. Obě děti zůstaly u mé maminky. Manžel už s námi dávno nežil, odešel ještě předtím, a my se tehdy doslova protloukali. Práce v cizině se zdála být jedinou šancí, jak se z bídy dostat.
Z prvních výdělků jsem nechala opravit dům – zavedla jsem vodu, vybudovala koupelnu, zlepšila podmínky k bydlení. Maminka byla nadšená, konečně nemusela nosit vodu ze studny a život se jí výrazně ulehčil.
Pak Lucie oznámila, že se chce vdávat. Bylo jí teprve devatenáct. Zdálo se mi to uspěchané, ale nezasahovala jsem. Její budoucí muž pocházel ze stejné vesnice a po svatbě se nastěhovali k nám.
Mezi Martinem a zetěm to od začátku skřípalo. Napětí bylo cítit ve vzduchu, a tak se syn brzy oženil také a odstěhoval se. Jeho žena Klára Urbanová vyrůstala v dětském domově a byla zvyklá na skromnost. Stát jí přidělil malý pokoj v ubytovně, kde spolu začínali od nuly.
Lucie si však otázku financí vyložila po svém.
„Mami, když jsem zůstala doma, je přece jasné, že všechno má jít mně,“ prohlásila bez nejmenšího zaváhání.
Martin do toho nikdy nezasahoval. O peníze si neřekl ani jednou, a já to brala jako samozřejmost. Dál jsem tedy posílala výplatu Lucii Tkadlecové a ona s ní nakládala podle vlastního uvážení. Martin Blažek si mezitím vydělával sám a o svou domácnost se staral bez cizí pomoci.
Pak ale přišla další rána – zemřela mi maminka.
Sotva jsme ji pochovali, Lucie oznámila, že se rozvádí. Tvrdohlavost měla v sobě od dětství; jakmile si něco usmyslela, nedalo se s ní pohnout.
„A co máš teď v plánu?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pojedu s tebou do Itálie,“ odpověděla bez zaváhání.
A tak jsme skutečně odjely spolu. Těžší práci se však vyhýbala, brala jen občasné úklidy. To, co si vydělala, sotva pokrylo nájem a jídlo. Já pracovala bez přestávky, bydlela přímo u zaměstnavatelů a téměř neutrácela. Z tisíce eur, které jsem měsíčně dostávala, si ale většinu brala Lucie – přišla s nápadem, že si pořídíme vlastní bydlení právě tam.
Protože se domů vrátit nechtěla, přesvědčila mě, abych prodala náš dům na vesnici. Tvrdila, že s těmi penězi budeme mít k vlastnímu bytu mnohem blíž. Jenže ani po prodeji a přidání úspor částka nestačila. Uvažovala o půjčce, když se znovu vdala. Její nový muž doplatil zbytek a společně koupili malý byt.
Já dál pracovala a nepřemýšlela nad tím, co bude se mnou. To byla chyba, protože jsem nedávno vážně onemocněla a ze dne na den jsem přestala být schopná pracovat.
Když jsem se ocitla bez příjmu, obrátila jsem se na dceru tak, jak jsme si kdysi slíbily. Doufala jsem, že dodrží své slovo. Místo pomoci jsem ale slyšela, že jejich byt je malý a že bych se měla dát zdravotně do pořádku a najít si znovu práci. Prý to jinak nepůjde.
Neodporovala jsem. Neměla jsem na to sílu. Jenže kam jsem se vlastně měla vrátit? Dům už dávno patřil někomu jinému. Zůstala mi pouze téměř hektarová parcela na vesnici. Tu jsem mohla prodat, nebo na ní něco vybudovat – jenže z čeho?
Nakonec jsem sebrala odvahu a šla za synem. Chtěla jsem ho poprosit, aby mi s prodejem pozemku pomohl. O budoucnosti jsem neměla nejmenší představu. Přijal mě chladně; křivda v něm byla stále živá a sotva se mnou promluvil. Zato jeho žena Marta mě nejen pustila dál, ale hned začala hledat řešení.
„Mami, s Martinem Blažkem sháníme místo pro dům. Pokud souhlasíte, mohli bychom stavět na vašem pozemku. Až bude hotovo, budete bydlet s námi,“ navrhla klidně.
Syn nejprve bručel, ale myšlenka mu postupně začala dávat smysl. Do večera už napětí polevilo. Marta mě nenechala odejít – připravila večeři, ustlala mi a oznámila, že ráno zajdeme k lékaři na vyšetření.
„Proč to pro mě děláš?“ zeptala jsem se tiše.
Usmála se: „Nikdy jsem neměla maminku. Teď ji mám.“
A tak se stalo, že vlastní dcera se ode mě odvrátila, zatímco snacha mě přijala jako svou.