Byla přesně taková – lvice, která je připravená roztrhat každého, kdo by ohrozil její dítě.
V tu chvíli se z dětského pokoje ozval hlas Marka Navrátila:
„Michaelo! Potřebuje na nočník. Pojď sem!“
„Já tam půjdu,“ zvedl se táta dřív, než jsem stačila reagovat.
„Tati, ne, já to zvládnu…“
„Sedni si a odpočívej,“ přerušil mě pevným tónem, který nepřipouštěl diskusi.
Z chodby jsem slyšela, jak si s Jakubem Krejčím klidně povídá, pak se z koupelny ozvalo šplouchání vody. Do toho tlumené mužské hlasy – Marek něco překotně vysvětloval, otec odpovídal stručně, chladně a bez zaváhání.
Maminka si ke mně přisedla a sevřela mi dlaň. „Míšo, uvědomuješ si, že tohle opravdu není v pořádku?“
Přikývla jsem. „Vím. Ale co mám dělat? Rozvést se? Zůstat sama s dítětem?“
„A teď jsi s někým?“ stiskla mi prsty silněji. „Máš vedle sebe muže, který ti vezme výplatu a pošle ji své sestře, zatímco doma nechá prázdnou kasu. To je horší než samota.“
Neměla jsem argument. Poslední dva roky jsem žila jako v mlze – práce, byt, dítě. Fungovala jsem jako stroj. Nepřemýšlela jsem, jen jsem snášela. Možná jsem si nedokázala přiznat, že svatba s Markem byla omyl.
Z dětského pokoje vyšel táta s Jakubem v náručí. Malý byl čistý, převlečený a spokojený. Zářil.
„Dědo!“ vykřikl nadšeně a natáhl ke mně ruce. „Mami, děda je tady!“
„Vidím, zlatíčko,“ objala jsem ho a cítila, jak se mi do očí derou slzy.
Kdy naposledy Marek sám od sebe přebalil syna? Nebo si s ním jen tak sedl na zem a hrál si?
„A kde je Marek?“ zeptala se náhle maminka.
„Balí si věci,“ odpověděl táta stručně. „Odjíždí k Petře Krejčíové. Prý má zase nějakou naléhavou záležitost.“
Za pár minut se Marek objevil ve dveřích ložnice s menší taškou. Očnímu kontaktu se vyhýbal.
„Na pár dní pojedu k Petře,“ zamumlal. „Zase se jí něco pokazilo.“
„Samozřejmě,“ protáhla maminka sladce. „Sestra má problém. A tvoje manželka? Ta je přece v naprostém pořádku, že?“
„Mami, prosím…“
„Ne, dost bylo mlčení,“ odbyla mě. „Marku, a z čeho tentokrát zaplatíš ty její ‚potíže‘?“
„Ještě nějaké peníze zbyly,“ utrousil ledabyle.
„Z výplaty Michaely, že? A ona ti dovolila se o ni dělit se sestrou?“
„Už jsme to řešili. Nechte toho.“
Táta promluvil tiše, ale s naprostou jistotou: „Manželka není peněženka. Ani bankomat. Je to partnerka, kterou máš ctít.“
„Prosím vás, ušetřete mě kázání,“ odsekl Marek a zamířil ke dveřím. „Večer budu zpátky.“
„Nespěchej,“ zavolala za ním maminka. „My tu s tátou zůstaneme. A Michaele pomůžeme dát některé věci do pořádku.“
Na okamžik se zarazil. Bylo vidět, že mu dochází, že se něco mění. Nakonec ale beze slova odešel.
Jakmile za ním zaklaply dveře, byt jako by se nadechl. Najednou se mi dýchalo lehčeji.
„Tak,“ řekla maminka a vytáhla telefon, „podíváme se na finance. Otevři bankovní aplikaci.“
„Proč?“
„Protože je čas s tím něco udělat. Tvoje peníze mají sloužit tobě a tvému synovi. Ne ženě, která už pět let není schopná najít práci. Je ti to jasné?“
Na displeji svítil zůstatek: 847 korun. Do výplaty zbýval týden.
„Máš kartu u sebe?“ zeptal se táta.
„Ne. Má ji Marek. Tvrdil, že je jednodušší, když všechno spravuje on.“
Rodiče si vyměnili pohled.
„Míšo,“ řekl táta klidně, „zítra jdeme do banky.“
Od pondělí jsem už byla u nich. Sbalila jsem si věci v době, kdy Marek nebyl doma, a na stole nechala krátký vzkaz:
„Potřebuji čas, abych si všechno ujasnila.“
Jakub bral stěhování jako dobrodružství. Pobíhal po jejich třípokojovém bytě, objevoval hračky, které mu babička nachystala, a smál se, jako by se nic zlého nikdy nestalo.
Hned následující ráno jsme se s tátou vydali do banky.