Lucie se na složený papír v jeho ruce podívala, jako by držel účtenku z nějakého nepovedeného vtipu.
— To myslíš vážně?
Martin si odkašlal a list pomalu rozložil.
— Není to nic dramatického. Jen doplatek za fond oprav a nějaké nedoplatky za energie. Máma to teď neutáhne. Je to přechodné.
— Přechodné, — zopakovala klidně. — Stejně jako ta „přechodná“ půjčka před dvěma lety?
— To bylo něco jiného.
— V čem?
— Tehdy jsem měl horší období v práci.
— A teď má horší období tvoje maminka. A já mám být opět univerzální řešení?
Martin se naklonil blíž, ztišil hlas, jako by tím mohl situaci změkčit.
— Nechci tě tlačit. Jen jsem si říkal… když už jsme se sešli, když si dáváme druhou šanci… mohli bychom začít konkrétním krokem.
— Konkrétním krokem k čemu? — zeptala se.
— K normálu.
Lucie se opřela o opěradlo židle a několik vteřin si ho mlčky prohlížela.
— Takže „normál“ vypadá tak, že já zaplatím účet a ty se vrátíš domů?
— To zní hrozně, když to takhle řekneš.
— Protože to hrozně je.
Martin si promnul spánky.
— Nejde jen o peníze. Já jsem přišel s tím, že jsem byl hlupák. Uznal jsem to. Řekl jsem, že mě to mrzí. Vysvětlil jsem ti, že doma u mámy je to k nevydržení. Že tě miluju. A ty se chytíš papíru.
— Já se nechytám papíru, Míšo. Já se držím reality. Ty ses nezměnil. Jen ses ocitl v nepohodlí.
— To není fér.
— Fér by bylo přijít bez kalkulačky v kapse.
Zhluboka vydechl.
— Ty ze mě děláš manipulátora.
— Já nic nedělám. Ty mi tu právě předvádíš, jak to funguje. Nejprve omluva. Pak nostalgie. Potom stížnost na podmínky u maminky. A teď účet. Všechno hezky v jednom balíčku.
— Ty fakt vidíš jen tohle?
— Zatím ano.
Chvíli mezi nimi leželo ticho, přerušované jen tlumeným hlukem kavárny. Martin se napil kávy, která už dávno vystydla.
— Víš, co je na tom nejhorší? — řekl nakonec. — Že jsem si myslel, že mě znáš.
— Znám tě. Proto mě to nepřekvapuje.
— Takže mi nepomůžeš?
Lucie si vzala papír, aniž by se na něj podívala, a pomalu ho přeložila napůl.
— Pomohla jsem ti už dostkrát. A vždycky to mělo stejný scénář. Krátkodobá vděčnost, dlouhodobé zapomnění.
— To přeháníš.
— Ne. Jen si pamatuju.
— Máma se ocitla v potížích, — zvýšil hlas. — To je všechno!
— A kdybych teď vytáhla účet za terapii, kterou jsem si platila po našem posledním „všechno“, pomohl bys mi?
Zarazil se.
— To je něco jiného.
— Samozřejmě. Všechno moje je „něco jiného“.
Martin sevřel ruku v pěst.
— Ty si myslíš, že jsem přišel jen kvůli tomu papíru?
— Myslím si, že kdyby ten papír neexistoval, tvé procitnutí by přišlo o pár týdnů později.
— To je urážka.
— Ne. To je analýza.
Zasmál se krátce, bez radosti.
— Ty ses úplně změnila.
— Ne. Já jsem se jen přestala přesvědčovat, že věci jsou jiné, než jaké jsou.
Chvíli ji pozoroval, jako by hledal tu starou Lucii, která by se možná rozpustila při správně zvoleném tónu.
— Když jsem odcházel, myslel jsem si, že se za pár dní ozveš. Že ti dojde, že to bylo přehnané.
— A já jsem zjistila, že se mi dýchá lépe.
— Takže mezi námi je konec?
— Mezi námi je pauza, během které si každý může ujasnit, co vlastně chce. Ty chceš klid od maminčiných poznámek a vyřešený účet. Já chci partnera.
— Já jsem tvůj partner!
— Partner nedrží seznam závazků v kapse při smiřovacím setkání.
Martin se opřel o židli a zaklonil hlavu.
— Dobře. Dejme tomu, že jsem to pokazil. Znovu. Ale můžeš mi dát šanci to napravit.
— Jak?
— Vrátím se domů. Začneme znovu. Budu respektovat tvoje hranice. S mámou si to vyřeším sám.
— A ten účet?
Na vteřinu zaváhal.
— To bychom nějak zvládli.
— „My“?
— No… já bych se snažil.
Lucie položila papír na stůl mezi ně.
— Nejde o částku. Možná bych si ji mohla dovolit bez větší újmy. Ale šlo by o to, že bych znovu potvrdila starý model. Ty přineseš problém, já ho zaplatím, a pak budeme chvíli předstírat, že jsme tým.
— Takže radši zahodíš manželství kvůli principu?
— Manželství se nerozpadá kvůli principu. Rozpadá se, když princip chybí.
Martin se nadechl, jako by chtěl ještě něco dodat, ale slova mu uvízla. Po chvíli změnil tón, měkčí, téměř prosebný.
— Já bez tebe fakt nejsem šťastný.
— A já s tebou poslední rok nebyla klidná.
— To se dá spravit.
— Láska není servisní zásah.
Znovu vzal papír, složil ho a strčil zpět do kapsy.
— Takže to je definitivní?
— Neříkám definitivní. Říkám, že teď ne.
— A co mám dělat?
— To je poprvé, kdy se ptáš správně. Co chceš dělat ty, bez toho, aby to někdo jiný financoval nebo nesl za tebe?
Dlouze se na ni zadíval. V očích měl směs vzdoru a únavy.
— Myslíš si o mně opravdu tak málo?
Lucie si založila ruce na hrudi a lehce se opřela dozadu.
— Já si o tobě myslím, že jsi schopný víc, než předvádíš. Jen zatím vždycky zvolíš pohodlnější variantu.
Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho, které už nebylo ostré, spíš napjaté. Martin sklopil zrak k prázdnému talířku od cheesecaku, jako by tam hledal odpověď.
— Já… — začal tiše.